Velryba obecná

Jméno tohoto vzácného podivuhodného živočicha svádí k záměně se známým kytovcem ,ale obě tato zvířata spolu nemají téměř nic společného. Velrybu obecnou poprvé popsal německý biolog Helmut Hordener v roce 1735, od tohoto okamžiku byla prokázána takřka ve všech oblastech mírného pásma na obou polokoulích. Všude se však vyskytuje velice vzácně.

Verlyba patří do samostatné skupiny velrybovitých bezobratlých, je vzdáleně příbuzná z obratlovci, ale v průběhu vývoje zcela ztratila vnitřní kostru včetně lebky a páteře, takže vnějškově nejvíce připomíná láčkovce. Její tělo se skládá z nervového centra a obrovské vnitřní dutiny (u největších jedinců se může roztáhnout až na rozměr 3x4 m), která slouží k lapání a trávení potravy. Velryba se živí podobným způsobem jako hadi, polyká kořist vcelku a pomalu ji tráví, nestravitelné zbytky poté vyvrhuje ústním otvorem. Protože nemá vnitřní kostru využívá jako vnitřní opory tělo své kořisti a protože vrstva svalstva obepínajícího vnitřní dutinu je navzdory své neuvěřitelné výkonnosti a síle, velice tenká a variabilní, může se tvaru těla oběti přizpůsobit a dokonce využívat i jejího způsobu pohybu. Přes tyto možnosti jsou případy vzpřímeně se pohybujících verlyb velice vzácné.

Velryba je obojživelná většinou však vyhledává vodní nádrže a toky. Bez přijmutí vody dokáže vydržet pouze týden, bez potravy až půl roku. Žije samotářsky rozmnožuje se pohlavním pučením nebo pouze pučením. Útočí často na lidi a je velice nebezpečná. Zbarvení verlyb závisí na okolí, a i když schopnost měnit zbarvení pokožky není tak dokonale vyvinutá jako u chameleónů většina verlyb je v zimě bílá a v létě mění zbarvení od modré přes zelenou do žluté až hnědé.

Kůže velryb se srstí je velice vzácným a vyhledávaným materiálem pro výrobu luxusních rukodělných koženářských výrobků a proto jsou přes svou nebezpečnost velryby často loveny, s ohledem na zachování celistvosti pokožky poměrně riskantními metodami.

Zpět