Kam v Japonsku: Moudrá cesta vede z města

uveřejněno na tiscali cestování

Před cestou do Japonska se nejprve musíte rozhodnout, na kterém ostrově svou pouť zahájíte. Říši vycházejícího slunce – poslední císařství na světě – tvoří kromě bezpočtu malých především pět hlavních ostrovů: Honšú, Hokkaidó, Kjúšú a Šikoku. Na největším Honšú se rozkládají velkoměsta Tokio, Ósaka a Jokohama, jejichž letiště bývají tím prvním, co člověk z Japonska uvidí. Pokud nemáte rádi mumraj letištních hal, doporučujeme, abyste si jej protentokrát užili – venku to bude horší.

Japonská města fascinují rozlohou a moderními stavbami, ovšem v druhém plánu také mimořádným počtem lidí na čtvereční kilometr. Pokud se zrovna nechystáte objevovat noční život, zdržujte se mimo centrum. Předměstské části jsou nejen levnější, ale také klidnější a více "japonské". Opravdu, pokud si z lidských obličejů v centru Tokia odmyslíte japonské obličeje, mohli byste stejně dobře být v srdci jakéhokoliv velkoměsta, asijského i jiného. Bylo by však naivní hledat duši Japonska v jeho metropoli. Maximálně si můžete v Národním muzeu prohlédnout, jak ji zachytili umělci. Zato nákupy se zde dělají skvěle. Pokud na to máte, místa jako Ginza nebo Šinjuku čekají právě na vás a vaše penízky. Součástí širšího centra je Asakusa, kde naleznete prazáklady Eda (původní jméno Tokia) a obdivuhodný buddhistický chrám Sensodži.

Za všechno v Tokiu utratíte nechutné množství peněz a vůbec nejvíc za ubytování. Můžete samozřejmě spát ve specifickém druhu hotelu, kde vám místo pokoje přidělí prostor velikostí i tvarem odpovídající rakvi. Nejlépe však uděláte, když z Tokia záhy vyrazíte pryč. Ne že by v Japonsku nebyla turisticky atraktivní města, chce to ovšem vědět, která. S klidným srdcem se lze vykašlat například na Ósaku a Jokohamu. V prvně jmenovaném městě sice mají krásný hrad ze 16. století, obecně se však jedná o stejně kosmopolitní mraveniště, jako je Tokio.

Vzpomínky na minulost

Kjóto, to už je jiná. S 1,5 milionem obyvatel se řadí až na šesté místo co do velikosti, avšak historickým a kulturním významem aspiruje na první pozici. Stovky, ba tisíce náboženských staveb a paláců hrdě tyčí své střechy nad uklidňující zahrady a malebné ulice. I sem již pronikl průmysl a modernizace nezadržitelně postupuje, ovšem žádný mrakodrap nedokáže zastínit krásu zlatého chrámu Kinkakudži (bývalé sídlo šóguna), Sandžúsangendó s tisíci a jednou sochou bohyně Kannon či zámku Nidžó. Město samozřejmě nežije jen z minulosti, po setmění se lze bavit ve stovkách podniků na západní i japonský způsob. Z Kjóta se můžete vypravit k bílému hradu Himedžidžó, podle většiny průvodců nejkrásnějšímu v celé zemi.

Dějiny zanechaly svou stopu i v dalších dvou městech, která by neměla uniknout vaší pozornosti. V tomto případě jde však o stoupu nanejvýš mrazivou. Hirošima (v jižní části Honšú) a Nagasaki (na ostrově Kjúšú) by se nejspíš nijak nelišily od ostatních japonských sídel, kdyby tu ovšem na počátku srpna 1945 nevybuchly atomové bomby shozené americkým letectvem. Z brutálního útoku se města dokázala vzpamatovat alespoň hmotně a zničené části byly obnoveny. Z myslí jejich obyvatel však tragédii nevymazalo ani několik desítek let, a tak se každým rokem konají vzpomínkové akce za statisíce mrtvých, kteří zemřeli přímo nebo v důsledku ozáření. Stejně jako lágr v Osvětimi, i hirošimský park Heiwakóen a stálá expozice v Nagasaki vypovídají o hrůzách druhé světové války více, než (s maximálním respektem k panu Spielbergovi) sto celuloidových vojínů Ryanů.

K dalším vyhledávaným památkám se řadí horské lázně Judanaka poblíž ex-olympijského Nagana, hrad v Curuoce, nebo také v překrásném horském prostředí zasazený klášterní komplex Nikkó (dvě hodiny vlakem z Tokia). Pokud ovšem toužíte objevit kouzlo původního Japonska, bezezbytku platí: čím větší díra, tím tradičnější způsob života. Můžete to zkusit na západě střední části Honšú v distriktu Noto, nebo v prefektuře Jamagata, cestovatelé doporučují také městečko Širokawa na ostrově Šikoku. Naopak za vymoženostmi moderní civilizace se jezdí do hustě osídlených konurbací. Pokud ovšem někdo váží cestu do země vycházejícího slunce, aby se za drahý peníz podíval do Disneylandu, zalyžoval si v hale na umělém kopci či si v jiné hale zaplaval v umělém moři, nelze jej než politovat.

Na hory a k vodě

I když to tak někdy nevypadá, symbolem Japonska není robotický pes, tamagoči ani videokamera. Plýtvají-li Japonci na něco slovem "posvátný", jedná se obvykle o jednu sopku, vzdálenou cca. 100 kilometrů od hlavního města. Říká se jí Fudži-San, Fudži-Jama nebo jen krátce Fudži. Není-li zahalena v mracích (což se stává často), září její sněhová čepice široko daleko, vždyť vrcholek se vzpíná do výše 3776 m. n. m. Přestože to vydá na dvě a čtvrt Sněžky, není výstup v letních měsících příliš náročný. Zdůrazňujeme, že v létě, během zimy by si výstup měli dovolit pouze lidé s patřičnými zkušenostmi. Japonci odedávna považují Fudži za svatou horu a putují na ni s podobným zaujetím, jako muslimové do Mekky.

Příroda byla vůbec k Japoncům štědrá. Jako by nestačil svatý a navíc dokonale souměrný vulkán, nadělila jim horské masívy, krásné pláže i neprostupné lesy. Z velké nabídky vybíráme národní parky Šikocu-Tója s mnoha jezery a sopkami a horský Daisecuzan, oba na druhém největším ostrově Hokkaidó. Horské oblasti Honšú a Hokkaidó jsou jako stvořené pro lyžování, ne nadarmo hostila města Nagano a Sapporo zimní olympijské hry. Japonsko není právě vyhlášené svými přímořskými resorty. Nicméně především na Okinawě se dají najít příjemné pláže, s trochou snahy lze totéž říct o Mijazaki na Kjúšú a Koči na Šikoku. Krom toho se dá koupat v termálních pramenech na Hokkaidó. Zajímavostí je "vnitřní moře", uzavřená vodní plocha při jižním okraji Honšú. Některé ostrůvky kolem Okinawy skýtají dobré podmínky pro surfování, pokud ovšem nechytíte vlnu tsunami, ha ha ha…

Co se pohybu po Japonsku týká, nemusíte mít nejmenší obavy. Souostroví pokrývá snad nejlepší dopravní síť na světě. Zejména expresy Šinkanzen, bleskurychlé a na minutu přesné, si vydobyly slávu přesahující japonské hranice. S klidem se však můžete spolehnout i na autobusy a letadla. Dokonce ani taxikáři neokrádají, při japonských cenách to asi nemají zapotřebí. Vůbec každý dopravní prostředek stojí hodně peněz, ale to koneckonců v zemi vycházejícího slunce všechno.

autor: TISCALI - Josef Bouška

Zpět