Anarchistické hnutí v Japonsku

Crump John

http://www.fw.cz/odpor/CLANKY/HISTORIE/japonsko.htm#3

Kapitola 1 - období 1906-1911

Anarchisté v Japonsku! Pro mnoho lidí je překvapivý už jen tento samotný fakt. Japonsko je všeobecně vnímáno jako vysoce hierarchická a reglementovaná společnost, jejíž obyvatelé jsou loajálními podřízenými a spolehlivými občany. Dokonce i v zemi samotné si mnoho lidí není vůbec vědomo existence japonského anarchistického hnutí, početných mučedníků, kteří položili životy na anarchistickou věc a neústupného dlouholetého boje proti kapitalistickému státu a jeho zvěrstvům. Nedávno mi napsala jedna Japonka, studující na vysoké škole ve Spojených státech a požádala mě o poskytnutí informací o japonském anarchistickém hnutí. Poté, co si přečetla jeden z mých článků v "Bulletin of anarchist research", objevila anarchistické hnutí až když odjela ze své rodné země. Je to názorná ilustrace do jaké míry byl japonský anarchismus zamlčen oficiálními historiografy, vymazán ze školních učebnic a ignorován masovými médii.

Historické a ekonomické pozadí

Samozřejmě na lidové představě o Japonsku a Japoncích je (i když jednostranná) pověstná špetka pravdy. Souvisí podstatnou měrou s tím, kudy šla cesta modernizace země v prudkém sociálním vývoj po roce 1868. Tehdy se moci chopil úzký kruh mladých samurajů, rozhodnutých udělat z Japonska bohatou a vojensky silnou zemi. Za tímto účelem zamýšleli vytvořit vysoce centralizovaný stát, industrializovat ekonomiku a získat zámořské kolonie, které by kompenzovaly nedostatek domácích surovin. Pro v onu chvíli stále ještě malou, slabou a zaostalou zemi na civilizační periférii to byly skutečně ambiciózní cíle. Aby byly dosaženy, musel být japonský lid dotlačen do konformity, částečně přesvědčen a částečně přinucen pod hrozbami násilí upřednostnit státní zájem před svými vlastními zájmy a vychováván v souladu s ideologií národní hrdosti a služby Císaři.
Dlouhá léta po roce 1868 stále většinu populace tvořili rolníci. Zemědělství bylo základem ekonomiky, protože jediným způsobem, jak vytvořit průmysl bylo vyždímat kapitál z rolníků a investovat jej do továren, loděnic a dolů, zakládaných se státní podporou. Za účelem přesunutí bohatství ze zemědělského sektoru do rozvíjejícího se průmyslu byla zavedena vysoká pozemková daň. Jedním z jejich důsledků způsobil, že mnoho rolníků, kteří nebyli schopni daň zaplatit, bylo nuceno prodat svoji půdu a stát se pouhými nájemci. Japonsko se ze společnosti složené především z rolnických rodin, intenzivně obdělávajících svůj kousek půdy, proměnilo v zemi, ve které půdu obdělávali nájemci, obvykle odevzdávající ve městě žijícím statkářům rento ve formě poloviny úrody. Tímto způsobem začalo docházet ke snižování životní úrovně venkovského obyvatelstva. Někteří se odpoutali od půdy a směřovali do měst, kde hledali práci v průmyslových a obchodních podnicích, rostoucích jak houby po dešti.
Právě mezi touto vznikající dělnickou třídou byly na konci 19. století podniknuty první pokusy o zorganizovaná odborových organizací, ale stát zareagoval velmi rychle a v roce 1900 vydal "Policejní zákon o veřejném pořádku," účinně stavící mimo zákon veškeré organizace námezdně pracujících a o stávkách ani nemluvě.
Rolníci nebyli po mnoho let jen páteří ekonomiky, stali se rovněž většinou vojáků početné armády, spěšně založené novým státem. Léta dospívání průměrného chlapce z rolnické nebo dělnické rodiny, byla charakterizována potlačováním jeho vlastních názorů a vtloukáním disciplíny, nejdříve v základní škole a později v armádě. Císařská vyhláška z 30. října 1890, známá jako Císařský edikt o vzdělávání, zřetelně vyslovuje víru, kterou se státní moc snažila dostat do myslí mladých lidí. Píše se v něm například:
"Vždy respektujte Ústavu a dodržujte zákony. Pokud vyvstane nebezpečí, odvážně nabídněte svoje služby státu a tak chraňte a udržujte blahobyt našeho Císařského trůnu, stojícího na nebesích nade vší zemí. Budete tak nejen našimi dobrými a věrnými poddanými, ale pokryjete slávou i nejlepší tradice svých předků." ()
Rolnické a dělnické dívky částečně unikly organizovanému vymývání mozků, protože bylo pravděpodobnější, že během několika let povinné školní docházky se budou spíše než jejich bratři zdržovat u své rodiny doma, aby pomáhala v domácnosti. Nicméně je rovněž tížilo břemeno konvence, neboť byla vychovávána, aby se stala "dobrými manželkami a moudrými matkami" a již od raného věku je učili, že osudem ženy je být během svého života poslušná příkazů třech mužů: v mládí svého otce, v dospělosti svého muže a ve stáří svého nejstaršího syna.
Není překvapivé, dokonce i přestože vládnoucí klika dosáhla většiny svých cílů a přeměnila Japonsko v bohatší a silnější zemi a většina japonských mužů a žen se podřídila vnuceným sociálním rolím, našlo se několik statečných jednotlivců, kteří se postavili soudobým trendům. Právě proto, že Japonsko bylo tak represivní společností, byla reakce nonkonformních lidí velmi intenzivní, neboť požadavky státu na absolutní poslušnost a loajalitu nenechávaly vůbec žádný prostor pro kompromis, liberální polovičatost, nebo úniky do excentrična.
Na konci 19. století byly ustaveny základní struktury moderního japonského státu a oponenti režimu nejdříve inklinovali k přijetí západních ideologií, například křesťanství a sociální demokracie v upřímné víře, že se jim nabízí alternativa lidštějšího modelu modernizace země. První velká válka japonského státu 20. století, Rusko-japonská válka z let 1904-1905 však odhalila nedostatky těchto myšlenek. I přes její nepochybně imperialistický charakter podporovalo válku mnoho japonských křesťanů, kteří se chtěli vlichotit státní moci, zatímco značný počet sociálních demokratů z celého světa v té době uvítalo vítězství Japonska, což byla podle nich předzvěst vypuknutí revoluce v Rusku. Ti, kteří se rozhodli postavit se proti státu i válce, považované jinde za politickou inspiraci, položili základy japonského anarchistického hnutí.

Kótoku Shúsui a vznik japonského anarchismu

Kótoku Shúsui sehrál klíčovou roli v procesu vzniku japonského anarchistického hnutí. () Narodil se v roce 1871 v Nakamuře, venkovském městečku v provincii Kóchi, 700 kilometrů západně od Tokia. Když navštívíte jeho rodný dům, ještě dnes uvidíte, že jeho hrob je pečlivě udržován, což je jasný důkaz o existenci lidí, přicházejících na toto místo vyjádřit vděčnost za Kótokuovy intelektuální a vědecké počiny. Poté co se jako dospívající mladík přestěhoval do Tokia, stal se Kótoku v roce 1893 žurnalistou a o pět lez později již byl známým komentátorem tehdy nejradikálnějšího listu "Večerní zprávy" (Yorazu Chóhó). Kótoku se brzy posunul od liberalismu k sociální demokracii a byl jedním z členů skupinky, která se v květnu 1901 pokusila v Tokiu založit Sociálně-demokratickou stranu. Vláda ji okamžitě postavila mimo zákon.
Kótku byl velmi čestný a statečný muž, trvající na svých zásadách bez ohledu na nesnáze nebo hrozivé následky. Jakmile se začala blížit válka s Ruskem, liberální a dříve protiválečné "Večerní zprávy" se přizpůsobily vládní linii a stále více se nesly v militaristickém duchu. Kótoku se odmítl přizpůsobit a odešel z místa, které mu dosud zajišťovalo slušný příjem a "respekt" v takzvané "lepší společnosti". Se svým kolegou Sakaiem Toshihikem se vydal na značně nebezpečnou cestu vydávání otevřeně protiválečného časopisu v době, vyznačující se stále hysteričtějším militarismem. První číslo "Lidových novin" (Heimin Shinbun) spatřilo světlo světa v listopadu 1903 a tato tiskovina zuřivě bojovala proti válečnicky naladěné vládě až do ledna 1905, kdy byla zakázána. Během krátké existence "Lidových novin" byli jejich vydavatelé i autoři opakovně perzekvováni, odsuzováni k pokutám i vězněni za porušování ustanovení velmi tvrdého tiskového zákona. V únoru 1905 Kótoku nastoupil pětiměsíční vězení.
Lidové noviny nebyly anarchistické. Důvodem jejich existence byly opozice k válce a pokud měli jejich redaktoři nějaké společné politické názory, pak to byly většinou postoje sociálně-demokratické. To vše se odehrávalo v době, kdy zdaleka nejvlivnější sociálně demokratickou stranou byla německá SPD. Být "marxistou" v době před Ruskou revolucí neznamenalo být leninista, ale sdílet politickou koncepci Kautského, Bernsteina a dalších vůdců SPD. Když se Kótoku společně s jinými pokusil v roce 1901 založit Japonskou sociálně demokratickou stranu (Shakai Minshuto), přihlásili se k programu politických reforem podobnému SPD a právě z těchto důvodů Kótoku a Sakai společně v listopadu 1904 v Lidových novinách otiskli překlad Marxova a Engelsova Komunistického manifestu. Byl to vůbec první překlad Komunistického manifestu do japonštiny. Celé vydání Lidových novin bylo konfiskováno a Kótoku se Sakaiem dostali velice vysokou pokutu.
Poté co v červenci 1905 Kótoku vyšel z vězení, prohlásil, že "šel jsem dovnitř jako marxistický socialista a vrátil se jako radikální anarchista." () Ve skutečnosti byla proměna jeho politických názorů pozvolnější, ale není pochyb o tom, že jeho ideje se již tehdy blížily anarchismu. Ve vězení si Kótoku přečetl Kropotkinovy "Pole, továrny a dílny" a rovněž dlouho a usilovně přemýšlel o roli císaře v japonské společnosti. Podobně jako německá SPD, japonští sociální demokraté se této otázce vyhýbali. Nejhorší na celé záležitosti bylo, že někteří z nich dokonce považovali otázku sociální demokracie za pouhou otázku nastolení nové vlády, zatímco by základní rysy japonské společnosti - od císařského domu až po systém námezdní práce - zůstaly zachovány. Mnozí sociální demokraté přinejlepším považovali za moudré císaře jednoduše ignorovat a odsunout problém na pozdější dobu. Kótoku si nicméně stále intenzivněji uvědomoval, jak klíčovou pozici má císař vzhledem ke státní ideologii i byrokratickému aparátu, což obojí udržovalo japonský kapitalismus naživu.
Kótoku si byl stále zřetelněji vědom skutečnosti, že s kapitalismem a státem může být v jeho rodné zemi skoncováno pouze zároveň se zrušením instituce císařství. Po svém propuštění se rozhodl opustit na nějaký člen Japonsko, aby mohl "svobodně kritizovat postavení ´Jeho Veličenstva´ a existující politické a ekonomické instituce z bezpečí ciziny, kam nedosáhla jeho krvežíznivá ruka." () V tomto duševním rozpoložení Kótoku v listopadu 1905 opouští Japonsko a odjíždí na šest měsíců do Spojených států. Jako čtivo na dlouhou plavbu si vzal Kropotkinovy "Paměti revolucionáře".

Americké vlivy

Kótoku zůstal ve Spojených státech (hlavně Kalifornii) až do června 1906 a absorboval mnoho vlivů, jež se později ukázaly být klíčové nejen pro něj osobně, ale i pro japonský anarchismus jako celek. V prvé řadě to byl anarchistický komunismus, zastávaný Petrem Kropotkinem a dalšími. Během svého pobytu si Kótoku začal s Kropotkinem osobně dopisovat, ale seznámil se rovněž s anarchokomunistickými myšlenkami jiných odstínů, protože se v Kalifornii setkával s mnoha politickými aktivisty, kteří podobná názory zastávali již několik let. Anarchokomunistický vliv na Kótokua je asi nejlépe ztělesněn v Kropotkinově nejvýznamnější práci "Dobývání chleba". Kótoku si ve Spojených státech pořídil jeden výtisk a po svém návratu do Japonska začal knihu překládat. V březnu 1909 byla konečně tajně vydána v nákladu jednoho tisíce kusů a doznala značného rozšíření mezi studenty i pracujícími.
Druhým důležitým vlivem byl syndikalismus, zvláště ten ve stylu čerstvě založených "Industrial Workers of the World (IWW)", založených na konferenci v Chicagu v červnu 1905 - a pak též syndikalismus podle brožurek a článků z prostředí evropského syndikalistického hnutí, které byly v Kalifornii běžně dostupné. Víme o tom, že krátce poté, co Kótoku přijel do San Francisca, obrátili se na něj tři členové IWW a pozvali ho, aby hovořil na jejich shromáždění. () Co se týče evropského syndikalismu, zároveň s konáním zakládajícího sjezdu IWW byla vydána brožurka Siegfrieda Nachta "Sociální generální stávka" (pod pseudonymem Arnold Roller). Kótoku se k ní rovněž dostal a po svém návratu ze Států ji přeložil. V roce 1907 byla tajně vydána po neutrálně znějícím názvem "Budoucnost ekonomické organizace", aby na sebe nepřitáhla pozornost represivních složek. Opět se jednalo o publikaci, kolující mezi politickými aktivisty po celé zemi.
Třetím hlavním vlivem byl politický terorismus, ke kterému se Kótoku a další nedostali ani tak z anarchistických zdrojů, ale pomocí příkladu "Ruské sociálně-revoluční strany (eserů)", jejíž "bojová organizace" provedla množství úspěšných atentátů na představitele carismu. Úspěchy ruských eserů byly všeobecně známy dokonce i ve Spojených státech a militanti, se nimiž se Kótoku seznámil v kalifornii, esery obdivovali. Krátce předtím, než se Kótoku vrátil do Japonska, více než padesát emigrantů z jeho rodné země (celková japonsky hovořící populace na Západním pobřeží čítala 70.000 lidí) se 1. června 1906 sešlo v Oaklandu a založilo "Sociálně-revoluční stranu." (Shakai Kakumeitó) Strana neměla prostředky na dlouhodobější činnost, ale v letech 1906-1907 vydala několik čísel časopisu "Revoluce" (Kakumei), jehož obsah byl opravdu zajímavý. Na stránkách "Revoluce" se prohlašovalo, že příklon k "reformismu a parlamentní taktice" znamená "snažit se hasit zuřící požár dětskou stříkací pistolkou." Za jedinou možnou alternativu k efektivnímu prosazování revolučních cílů bylo považováno ozbrojené násilí:

"Bomba je naším jediným prostředkem. Způsobem, jak shromažďovat finanční zdroje pro revoluce, je bomba. Nástrojem zničení buržoazní třídy je opět bomba." ()

"Revoluce" rovněž popisovala japonského císaře jako "loutku v rukou současné vládnoucí třídy, hýčkanou za účelem zotročení mas." () 3. listopadu 1907, v den císařových narozenin, někteří z členů "Sociálně-revoluční strany" vydali ve Státech leták, nazvaný "Terorismus" (Ansatsuskugi), vyhrožující ozbrojeným útokem na klavu japonského státu. Dopis oslovoval císaře jeho osobním jménem Mutsuhito a končil slovy:

"Ach Mutsihito, ubohý Mutsihito! Tvůj život je již u konce. Všude kolem Tebe jsou nastraženy bomby, připravené k odpálení. Je s Tebou amen!" ()
Zpráva o šíření zmíněného letáku dolehla i do Japonska a způsobila ve vládnoucích kruzích opravdové pozdvižení. Šokovaní vládní představitelé nebyli ani ochotni uvěřit, že by se nějaký Japonec odvážil domněle posvátnou císařskou osobu oslovit tímto stylem. Volali po tvrdé odplatě při první sebemenší příležitosti. Jejich šance ale přišla až za tři roky.

Kótokuův návrat a zakládání anarchistického hnutí v Japonsku

Jakmile se Kótoku vrátil ze Spojených států, v Tokiu mu bylo na uvítanou zorganizováno velké veřejné shromáždění, na kterém měl možnost promluvit o tom, jak se vyvíjely jeho myšlenky během amerického pobytu. 18. června 1906 tak Kótoku pronesl řeč "O vlně světového revolučního hnutí". Ujistil v ní posluchače o svém odklonu od parlamentarismu a přitakání generální stávce jako "prostředku vyvolání budoucí revoluce." () Po této řeči s odstupem následovalo množství článků v revolučním tisku, jednoznačně odmítajících sociálně-demokratický parlamentarismus a obhajujícím metodu přímé akce. Nejznámější z nich, "Změna mého pohledu na problém všeobecného hlasovacího práva", byl otištěn 5. února 1907. Několik úryvků z tohoto dlouhého textu myslíme postačí a ilustruje, do jaké míry se změnily autorovy politické názory.
"Chci se vám z něčeho upřímně vyznat. Můj názor na metodu a politiku socialistického hnutí se začal pomalu měnit od té doby, co jsem byl před několika lety uvězněn. Během mých cest z minulého roku se ale proměnil zcela dramaticky. Když se zadívám sám na sebe, jakým jsem byl před několika lety, mám pocit, že jsem někdo úplně jiný...
Pokud bych měl ve zkratce vyjádřit své současné postoje, řekl bych následující: Skutečná sociální revoluce nemůže být v žádném případě dosažena prostřednictvím všeobecného hlasovacího práva a parlamentní politiky. Našeho cíle - socialismu - nemůžeme dosáhnout jinou cestou, než přímou akcí samotných pracujících, sjednocených v jeden jediný celek...
Před nějakou dobou jsem ještě popřával sluchu teoriím německých socialistů a jejich souputníků a kladl příliš velký důraz na možnou efektivitu hlasovacího práva a parlamentu. Myslel jsem takto: Pokud dosáhneme zavedení všeobecného hlasovacího práva, pak je tedy jisté, že bude zvolena většina, složená z našich soudruhů. Pokud tedy většinu parlamentních křesel obsadí naši soudruzi, může být socialismus nastolen pomocí parlamentem vydaných nařízení. Je samozřejmě pravda,že jsem si byl zároveň vědom naléhavé potřeby solidarity mezi pracujícími, ale stále jsem věřil, že dosažení všeobecného hlasovacího práva je pro japonské sociální hnutí jasnou prioritou. Všechny moje řeči a novinové články byly prodchnuty touto myšlenkou, ale dnes si myslím, že to byla velice dětinská a naivní idea.

...Pracující třída nepotřebuje ´dobývání politické moci´, ale ´dobývání chleba´ (řečeno s Kropotkinem, pozn. překl.) Nepotřebujeme zákony, ale jídlo a ošacení a z toho jasně plyne, že samotný parlament není naší věci vůbec k užitku. Předpokládejme, že bychom této instituci přeci jenom věřili a jednoduše se spolehli na tu doplnění nějakého zákona o nový odstavec a tam o přepracování několika pasáží. V tomto případě bychom dosáhli svých cílů pouze svěřením naší pravomoci do rukou stoupenců sociální reformy a státotvorných socialistů. My však namísto toho chceme provést skutečnou sociální revoluci a zlepšit a udržet životní podmínky pracující třídy. Nesmíme tedy soustředit své síly na uchopení státní moci parlamentní cestou, ale na rozvoj solidarity mezi námezdně pracujícími. Sami pracující musí dospět takového stadia, aby se nespoléhali na takové kreatury, jako buržoazní poslance a politiky, ale musí být připraveni dosáhnout svých cílů pomocí svých vlastních sil a přímé akce. Chtěl bych tedy ještě jednou říci, že to poslední, coby měli pracující učinit, je svěřit své osudy hlasovacímu právu a poslancům.

...Doufám, že nyní již naše socialistické hnutí v Japonsku přestane důvěřovat parlamentní politice a přijme jako svoji metodu a politiku sjednocenou přímou akci námezdně pracujících." ()
Kótokuovi soudruzi byli ohromeni jeho novými myšlenkami. Většině přirostlo k srdci ujištění sociální demokracie, že právě její doktrína představovala ztělesnění sil rozumu, pokroku a pozitivního společenského pořádku, zatímco o anarchismu se ze stejného zdroje dozvěděli, že je pouze primitivní a chaotickou reakcí na politické represe, nemající nic společného s "vědeckým socialismem". A najednou se nejznámější a intelektuálně nejpokročilejší soudobý socialista veřejně staví proti sociálně-demokratické koncepci a inteligentně a přesvědčivě argumentuje ve prospěch anarchismu. Někteří z japonských sociálních demokratů se nové škole postavili na odpor. Například v září 1907 ostře odmítl Kótokuovy myšlenky jeden z průkopníků sociálně demokratických a labouristických idejí v Japonsku Katayama Sen, jenž se později stal jednou z poslušných Stalinových loutek z Kominterny (má dokonce vlastní pamětní desku na kremelské zdi):

"Japonské socialistické hnutí je svým způsobem ochromeno a zablokováno kvůli přítomnosti anarchistických názorů některých lidí, předstírajících, že jsou socialisté... a majících jistý vliv na své soudruhy. Ti, kdož nás opustili a přidali se k anarchistům, se staví proti legislativní parlamentní taktice a politickému hnutí a vyznávají takzvanou přímou akci, neb revoluční, čili jinými slovy destruktivní generální stávku. Je nám líto, že někteří z našich nejlepších soudruhů se vydali touto cestou a již s námi nepracují bok po boku." ()
V jedno měl Katayama naprostou pravdu - ti, kteří pozitivně zareagovali na Kótokuovu výzvu k překonání starých názorů, byli často ti nejlepší z řad sociálních demokratů. Pro mnoho mladých socialistů představovala Kótokuova výzva závan čerstvého vzduchu a brzy se kolem něj shromáždila početná skupina. V oné době hráli důležitou roli v procesu popularizace idejí sociální revoluce a přímé akce například Ósugi Sakae, Arahata Kanson, Yamakawa Hitoshi a mnoho dalších, přestože v pozdějších letech například Arahata s Yamakawou sedli na lep bolševikům.
Zatímco Kótoku pobýval ve Spojených státech, proběhl druhý pokus založit sociálně-demokratickou stranu. Známá jako Socialistická strana Japonska (Nippon Shakaitó), byla založena v únoru 1906. Úřady ji zpočátku tolerovaly, neboť se tvářila zdrženlivě a podle vlastního vyjádření chtěla "hájit socialismus v rámci zákonů naší země." () Společně s tím se odehrál proces, ústící v lednu 1907 v obnovení vydávání "Lidových novin" (Heimin Shinbun), tentokrát jako deníku. Přestože byla Socialistická strana Japonska maličkou organizací, čítající něco okolo 200 členů, Kótoku ji v prosinci 1906 správně popsal jako syntézu mnoha odlišných proudů.

"Sociální demokraté, sociální revolucionáři a dokonce i křesťanští socialisté... Většina našich soudruhů inklinuje spíše k parlamentní taktice, než syndikalismu či anarchismu. Neděje se tak proto, že by byli přesvědčeni o správnosti své cesty, ale protože neví o anarchokomunismu vůbec nic. Naším nejdůležitějším úkolem je tedy překládat a vydávat anarchistickou a volnomyšlenkářskou literaturu." ()
Otázky, vyvolané novým Kótokuovým politickým názorem, byly podrobně prodiskutovány na konferenci Socialistické strany Japonska, konané v Tokiu 17. února 1907. Mnoho z přednesených příspěvků představovalo jasný rozchod se sociálně-demokratickými zásadami a delegáti prosadili, aby byla ze stanov vyškrtnuta pasáž o vůli pracovat "v rámci platných zákonů." Nejen že byla následně 22. února 1907 Socialistická strana postavena mimo zákon, ale napjaté vztahy mezi sociálními demokraty a anarchisty se rychle vyhrotily až k otevřenému rozkolu. V dubnu 1907 přestaly kvůli finančním potížím i vládní represi vycházet "Lidové noviny", ale v červnu je již nahradila dvojice samostatných tiskovin - týdeník "Sociální noviny" (Shakai Shinbun) pod kontrolou sociálních demokratů a dvouměsíčník "Ósacké lidové noviny" (Ósaka Heimin Shinbun), zásadně se stavící za metody přímé akce. Tento vývoj dovršil definitivní roztržku mezi japonskými sociálními demokraty a anarchisty. Od této chvíle se anarchismus stal samostatně organizovaným a jasně profilovaným politickým proudem, stavícím se proti sociální demokracii (a později proti bolševismu) stejně ostře jako proti klasickému kapitalismu. ()

Sílící represe

Již jsme se zmínili, že anarchistické ideje, které si Kótoku sebou přivezl ze Spojených států, byly směsicí anarchistického komunismu, syndikalismu a terorismu. Sám Kótoku však byl především anarchistický komunista ("Kropotkinovec", pokud chcete). Struktura sociálního a ekonomického života v Japonsku činila anarchokomunismus velmi platnou a přitažlivou myšlenkou. Podobně jako Rusko, jenž inspirovalo Kropotkinovu vizi společnosti, založené na společném vlastnictví, svobodné federaci a vzájemné pomoci, bylo Japonsko především zemědělskou zemí. Jeho vesnice se zdály být připravené na proměnu v anarchistické komuny, zvláště díky hluboce vštípenému smyslu pro spolupráci a solidaritu, vzniklému ze systému pěstování rýže. Nejen Kótoku, ale u mnoho dalších anarchistů bylo nadšeno vizí anarchistického komunismu a vrhlo se do popularizování této vize možného uspořádání společnosti. Jedním příkladem z mnoha byl Akaba Hajime, který v roce 1910 napsal brožuru "Poselství rolníkům" (Nómin no Fukuin). V ní dovedně přemostil propast mezi tradiční venkovskou komunitou, podkopávanou korozívními účinky tržního kapitalismu a revoluční komunitou očekávatelné budoucnosti. Napsal:
"Musíme poslat zemězloděje (tj. dnešní zeměpány) na revoluční gilotinu a vrátit se k dávné ´vesnické komunitě´, ve které šťastně žili naši předci. Musíme vybudovat svobodný ráj anarchistického komunismu, který podepře základy vesnické komunity pomocí nejvyspělejších vědeckých poznatků a také prostřednictvím ušlechtilé morálky vzájemné pomoci." ()
Politickými metodami anarchistických komunistů bylo většinou šíření jejich myšlenek pomocí psaného i mluveného slova. Tím se však střetli se sílícími represivními snahami státu. Po nuceném rozpuštění Socialistické strany Japonska v roce 1907 byla veřejná shromáždění pravidelně napadána policií, vydávané publikace byly zakazovány a anarchisté trpěli množství druhů každodenní perzekuce, od policejního násilí, propouštění z práce až po neustálé sledování tajnou policií. Typickým příkladem je osud Akaby Hajimeho. Po vydání "Poselství k rolníkům" se byl nucen uchýlit do ilegality, protože jeho práci veřejně kritizoval samotný císař. Následně byl zatčen a zemřel 1. března 1912 ve vězení Chiba po dlouhé hladovce.
Mnoha anarchistům byl sympatický syndikalismus, protože se zdál odrážet soudobý prudký rozvoj japonského průmyslu a znatelnou bojovnost některých částí pracující třídy, například horníků. Mnoho syndikalisticky orientovaných anarchistů věřilo, že přestože stát a kapitalisté drží v rukou takřka všechny trumfy, mají rovněž Achillovu patu. Anarchistická syndikalistická práce byla odůvodňována následujícím způsobem: kapitalistický stát se potřeboval industrializovat, aby mohl uskutečnit své ekonomické a vojenské ambice, ale protože chod průmyslu závisí na pracující třídě, čím silnější bude Japonsko po průmyslové stránce, tím bude zranitelnější generální stávkou, provedenou odhodlanými a dobře zorganizovanými dělníky. Důvěryhodnost tohoto způsobu myšlení byla dále posilována intenzitou, s jakou vykořisťovaní dělníci odpovídali na aroganci kapitalistů pomocí stávek, z nichž některé hrozily přerůst v povstání. Nejznámějším dobovým příkladem eskalace stávky, vyústivší do násilného vystoupení proti vedení továrny a ozbrojeného střetu s armádou, byl konflikt v měděném dole v Ashio z února 1907. Poté, co dělníci vstoupili do stávky, přerušili přívod elektřiny, vyhodili do povětří a zapálili provozní budovy, zbili generálního ředitele násadami od krumpáčů, zaútočili na nedalekou policejní stanici a nakonec svedli boj se třemi rotami pěchoty, vyslanými k jejich pacifikaci. Přestože je konflikt z Ashia známým učebnicovým příkladem stávky, přerůstající do povstání, v žádném případě se nejednalo o ojedinělý střet. V následujících měsících vybuchla v dalších dolech vlna násilných konfliktů. Útoky na vedení podniků a ničení majetku důlních společností v žádném případě nebyly jevy izolovanými pouze na důlní provozy. ()
Přestože anarchisté samozřejmě vítali známky toho, že pracující se hotoví k boji za zlepšení svých sociálních podmínek, situace nikdy nevykázala rysy vývoje, jenž by se mohl státu vymknout z rukou. Pokud se konflikty na pracovištích odehrávaly izolovaně, stát mohlo svoje síly postupně přesouvat z místa na místo a snadno zlomit odpor jednotlivých skupin dělníků. Syndikalistická teorie učila, že v této situaci je třeba založit federaci syndikátů, která by koordinovala dříve osamocené akce, překonala slabost způsobenou vzájemnou odloučeností a pozvedla boj až na úroveň všeobecné stávky. V dané době se uskutečnění tohoto procesu ukázalo být nemožné kvůli ustanovením již zmíněného "policejního zákona o veřejném pořádku."
Kapitalistický stát si patrně uvědomoval, že v ekonomické rovině je mnohem zranitelnější, než v politické a s organizacemi námezdně pracujících zacházel v porovnání s různými socialistickými skupinami a časopisy o poznání brutálněji. Nebyla tolerována existence ani těch nejreformističtějších odborů a jakýkoli pokus o založení odborové organizace byl okamžitě rozdrcen.
V situaci, kdy byla cesta k anarchokomunistickému i anarchosyndikalistickému organizování efektivně zablokována, není vůbec překvapivé, že se někteří anarchisté přiklonili k terorismu, třetímu hlavnímu vlivnému proudu v japonském anarchistickém hnutí. Od roku 1908 si tedy několik anarchistů začalo pohrávat s myšlenkou na odrážení státního násilí pomocí násilí odvetného, což doufali podnítí velké lidové povstání. Jejich plány se ale nikdy nedostaly dále, než za pouhé experimenty s výbušninami. Do těchto aktivit byla ale zapojena pouhá hrstka lidí. V extrémně represivní společnosti, jakou bylo Japonsko, se navíc všichni známí disidenti nacházeli pod neustálým dohledem a bylo značně časově náročné dostat se k nezbytným návodům a surovinám. Když byli tedy 25. května 1910 zatčeni čtyři anarchisté krátce poté, co policie objevila skrýš s náčiním k výrobě bomb, nedošlo ještě vůbec k žádnému útoku. Největším úspěchem byla pouhá zkušební exploze v horách. Zde se však úřadům naskýtala šance, na kterou čekaly již od vydání letáku "Terorismus" v roce 1907. Stovky podezřelých byly vzaty do vazby a policie vykonstruovala spiknutí 26 anarchistů za účelem atentátu na císaře.
Soud začal v prosinci 1910. Veřejnost byla vyloučena z přelíčení a styl celého vyšetřování nenechával nikoho na pochybách, že stát je pevně odhodlán nadlouho ochromit anarchistické hnutí. Jediná věc, která zabránila odsouzení mnoha dalších významných postav anarchistického hnutí, byla skutečnost, že mnoho z nich, například Ósugi Sakae, již bylo za mřížemi kvůli jiným obviněním a bylo téměř nepředstavitelné zinscenovat jejich účast zpoza vězeňských zdí. Jak všichni předpokládali, 26 obviněných bylo odsouzeno k smrti a jen dvěma byl rozsudek změněn na doživotní vězení. Přestože po nějaké době byl trest proměněn i dalším dvanácti, zbývající tucet lidí měl být pověšen. Byl mezi nimi i Kótoku Shúsui. V okamžiku popravy 24. ledna 1911 bylo japonské anarchistické hnutí v podstatě nefunkční a hibernovalo po velice dlouhou dobu, známou v literatuře jako "zimní spánek." Státní orgány byly pevně rozhodnuty zakázat všechny časopisy, nedovolit konání jakýchkoli veřejných shromáždění a všem anarchistům odhodlaným pokračovat v práci udělat ze života peklo. Pro mnoho lidí neexistovalo jiné východisko než uprchnout na venkov, najít si nějaké živobytí a odpočítávat po několik let v řadě za sebou ubíhající dny, které mohly přinést změnu politického klimatu. Jiní odešli do exilu. Například Ishikawa Sanshiró, předtím opakovaně vězněný za porušení tiskového zákona, odjel v roce 1913 do Evropy a vrátil se až v roce 1920. Důležité však bylo, že myšlenka nezemřela a naděje žila dál. Hnutí jakýmsi zázračným způsobem přežilo dlouhá léta na samém okraji společnosti a když okolnosti donutily po 1. světové válce japonský stát, aby poněkud uvolnil svůj železný stisk, anarchismus se znovu objevil na scéně silnější než kdy jindy.

Rozkol

Rozkol mezi anarchokomunisty a syndikalisty nejdříve proběhl v Kokurenu. V roce 1927 začala anarchokomunistická většina v organizaci projevovat svoji opozici k syndikalismu stále otevřeněji, což vedlo syndikalistickou menšinu v červnu téhož roku k založení samostatného časopisu "Antipolitické stranické hnutí" (Han Seitó Undó) a následnému odchodu. Z Kokuren se napětí přeneslo do Zenkoku Jiren a způsobilo velmi chaotický průběh jeho druhé konference, konané v listopadu, která musela být přerušena poté, co se delegáti pustili do zuřivých hádek. () Za této situace se zvěsti o neodvratném rozkolu mezi anarchokomunisty (někdy v Japonsku označovanými na "čisté anarchisty") a syndikalisty dostaly snad do všech koutů země a dolehly i ke sluchu Augustina Souchyho, sekretáře anarchosyndikalistické Mezinárodní asociace pracujících (známé jako IWA nebo AIT). V dopise adresovaném druhému sjezdu Zenkoku Jiren napsal:
"Soudruzi! Doslechli jsme se o jistých skutečnostech a současné teoretické rozpravě mezi čistými anarchisty a čistými syndikalisty v japonském libertinském hnutí práce. S dovolením, teď opravdu není čas na hádky o podobných záležitostech, protože se jedná pouze o teoretický spor. Podívejte se například na Argentinu a všeobecně celou Jižní Ameriku. V těchto zemích pracuje hnutí námezdně pracujících v duchu Michaila Bakunina, ale zároveň i podle zásad vynikajícího průkopníka naší myšlenky Errica Malatesty. V těchto zemích jsou anarchisté cele oddáni syndikalistickému hnutí a všichni syndikalisté se naopak podílí na boji za zničení státní represivní mašinérie a staví se proti kapitalistickému vykořisťování. Ve Španělsku je zase dělba práce mezi anarchisty a syndikalisty co se týče ekonomických problémů a morální stránky věcí na takové úrovni, že jsme se zcela vyhnuli teoretickým disputacím." ()
Přestože byl Souchyho dopis přetištěn na titulní straně "Svobodné federace" (Zenkoku Jiren) již v lednu 1928, neměl žádaný účinek. Časopis "Černá mládež" (Kokuren) ve svém únorovém čísle přinesl článek "O prohlášení Mezinárodní asociace pracujících", ve kterém řekl, že již od roku 1927 bojuje proti "zrádcům, oportunistům a odborářským imperialistům" v řadách Zenkoku Jiren. () Tento přístup je přenesl na druhou konferenci Zenkoku Jiren, konanou v březnu 1928. Po dlouhých hodinách vzrušených debat, kdy z jedné strany na druhou létaly nevybíravé urážky, syndikalisté poznali, že z této situace není východiska, obřadně svinuli svoje prapory a odešli ze sálu. Tento čin nejenže ozřejmil jasný rozkol v řadách anarchistických odborářských skupin, ale přenesl napětí i mezi anarchokomunisty a syndikalisty do dalších sfér činnosti hnutí. Stejným způsobem se například rozpoltilo anarchistické vzdělávací a kulturní hnutí, protože anarchokomunistické a syndikalistické křídlo bylo doslova na kordy. ()
Mohlo by se zdát, že rozkol mezi anarchokomunisty a syndikalisty měl negativní dopad na vývoj hnutí jako celku, ale to není pravda. Je pravda, že Zenkoku Jiren vývoj připravil o několik syndikátů a nepoliticky syndikalisticky orientované části dalších po rozkolu v roce 1928. Navíc se v roce 1929 jeho páteř, pětitisícový Tokijský syndikát tiskařských dělníků rozdělili na dvě navzájem nepřátelské anarchokomunistické a syndikalistické organizace. Přesto ale měl v roce 1931 nyní již výlučně anarchokomunistický Zenkoku Jiren celkem 16.300 členů, dvakrát více než při svém založení v roce 1926. Co se týče jeho bývalých syndikalistických svazů, většina z nich se posléze spojila ve "Svobodné federativní radě japonských odborových svazů" (Nihon Ródó Kumiai Jiyú Rengó Kyógikai), všeobecně známé pod zkratkou Jikyó. Přestože znatelně menší než Zenkoku Jiren, mělo Jikyó v roce 1931 téměř 3000 členů. ()
Je velmi důležité, abychom ve své snaze pochopit teorii a praxi anarchistických komunistů porozuměli, že mezi anti-syndikalismem a anti-odborářstvím je znatelný rozdíl.. Základna opozice proti nepolitickému syndikalismu byla shrnuta v teoriích Hatty Shúzóa a Iwasy Sakataróa a v žádném případě nespočívala na odporu vůči odborové práci. Zenkoku Jiren zůstal federací odborových svazů dokonce i poté, co se zněj stáhli nepolitičtí syndikalisté. Jak jsme viděli, během několika následujících let po rozkolu dokázal přitáhnout velké množství pracujících. Jeho klíčové svazy byly vždy připraveny postavit se kapitalistům v boji za zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek a byly zapojeny do několika pozoruhodných konfliktů - například boje 1300 zaměstnanců v provozovně Shibaura, patřící společnosti Mitsui a americké General Electric, který proběhl v roce 1930 kvůli zastavení propadu mezd a neplacení dlouhých prostojů.
Anarchokomunisté se ve svém přístupu k odborářskému hnutí lišili ve dvou zásadních bodech. Zaprvé, neustále zdůrazňovali, že jejich boj je širším bojem za novou společnost, majícím přednost před bezprostředními problémy mezd a pracovních podmínek. Zadruhé, přestože se syndikáty Zenkoku Jiren skládaly z průmyslového proletariátu, zaměřovaly se především na drobné rolníky jako na klíčovou společenskou třídu, schopnou uskutečnit komunitní alternativu ke kapitalismu. Anarchokomunisté těmto dvěma faktorům připisovali velkou důležitost, a proto věnovali neuvěřitelné množství času a energie teoretické práci, zaměřené na objasnění podstaty nové společnosti a sociálních sil, schopných ji vytvořit. Japonští nepolitičtí syndikalisté se naopak o teorii zajímali jen pramálo. Pravděpodobně bude spravedlivé, když řekneme, že v Japonsku se nenašel nikdo, kdo by přispěl něčím významnějším a původním k syndikalistické teorii. V tomto smyslu je zajímavé, že za nejvýznamnějšího syndikalistického teoretika je považován Ishikawa Sanshiró. Ten se stal svého druhu protiváhou Hatta a Iwasy víceméně pouze proto, že se odmítl zcela vzdát nepolitického syndikalismu, ale primárně se zaměřoval na anarchismus v rámci zemědělských komun a tím pádem i na "křesťanský anarchismus." Mohli bychom říci, že v japonském kontextu nejvýznamnější příspěvky nepolitického syndikalisty neležely v teoretické rovině, ale na poli přímé akce. Například během konfliktu ve společnosti Nihon Senjú z dubna 1931, syndikát Jikyó nejen okupoval celou továrnu, ale použil nové metody boje, jako například hladovku a rozsáhlejší zapojení žen z okolních komunit. Jeden z militantů, Chika Hiroshi, úspěšně zdramatizoval boj tím, že se vyšplhal na tovární komín a zůstal tam ve výšce 40 metrů po následující dva týdny. Přestože konflikt v Nihon Senjú skončil kompromisem, za daných okolností, kdy všechny trumfy držel v rukou nepřítel, se jednalo o pozoruhodný úspěch pro dělnické hnutí.

Boj o život předválečného japonského anarchistického hnutí

Zlomovým bodem existence předválečného anarchistického hnutí se stal rok 1931, kdy se odehrál takzvaný Mandžuský incident. Všechny světové imperialistické mocnosti začaly pod vlivem ekonomické deprese, datující se již od roku 1929, vztyčovat kolem svého území stále vyšší celní bariéry a používat své koloniální državy jako polštář, tlumící dopad hospodářské krize. V porovnání s hlavními imperialistickými mocnostmi - Spojenými státy, Británií a Francií - ale japonské kolonie nebyly schopny poskytnout své mateřské zemi dostatečně široké trhy nebo zásoby levných surovin. Mandžuský incident byl začátkem procesu, během něhož se japonský kapitalistický stát pokusil dostat pod svoji kontrolu větší část čínského území, aby vyrovnal zmíněný handicap. Zde popisovaný proces, nastartovaný v roce 1931 v Mandžusku, kulminoval nakonec tokem na Pearl Harbour v roce 1941 a regulérní válkou ve Spojenými státy. V listopadu 1931 časopis Zenkou Jiren shrnul situaci následujícími slovy:
"Skutečným důvodem mobilizace proti Číně jsou ambice japonské kapitalistické třídy a armády zmocnit se Mandžuska. Japonsko má svoji vlastní Monroeovu doktrínu, která způsobila, že vláda je ochotna riskovat takřka cokoli, jen aby neztratila své pozice v Číně... Americký kapitál totiž začal plynout do Číny stále intenzivněji, což pro japonskou kapitalistickou třídu představovalo ohromné nebezpečí. Jinými slovy, Japonský stát byl přinucen postavit se v Číně na odpor americkému kapitálu." ()
Ve chvíli, kdy se japonský stát pustil do boje na život a na smrt se svými zahraničními nepřáteli, rozhodl se okamžitě rozdrtit jakoukoli domácí opozici a anarchisté figurovali na černé listině opravdu vysoko. V roce 1931 byl rozbit Kokuren a jak se začaly utahovat šrouby státní represe, původně vysoké počty členů Zenkoku Jiren i Jikyó začaly povážlivě klesat. V roce 1933 se Zenkoku Jiren scvrkl na 4.400 a Jikyó na 1.100 členů. Anarchisté byli zahnání do kouta a vyvstaly pouze tři možnosti. Jedna z nich spočívala v dočasném potlačení rozdílů mezi Zenkoku Jiren a Jikyó, spojení se do odborové federace zahrnující anarchokomunisty i syndikalisty a zahájení jednotného odporu proti fašismu ve stylu lidové fronty. K tomu došlo v lednu 1934, kdy se Jikyó rozpustila a většina členů i klíčových svazů se vrátila do Zenkoku Jiren. Avšak ani toto sjednocení nezastavilo úpadek anarchistického odborářského hnutí. Ať už byly syndikáty sjednocené či nikoli, pro státní moc pevně rozhodnutou smést je v povrchu zemského, nepředstavovaly vážnějšího soupeře. V roce 1935 klesl počet členů znovu sjednoceného Zenkoku Jiren na 2.300. ()
Druhou strategii odporu proti státní represi přijal "Svaz rolnické mládeže" (Nóson Seinen Sha), obecně známý pod zkratkou Nóisésha. Byl založen v únoru 1931 a představoval síť anarchokomunistických skupin, která dotáhla princip decentralizace až do krajnosti. Nóisésha upřednostňoval v organizační práci skutečně extrémní decentralizaci nejen proto, že předjímala jím vytoužené anarchistické zřízení, ale i proto, že členové svazu věřili v menší zranitelnost takového typu organizace. Předpoklad zněl takto: organizace nebude mít viditelné centrum a stát nebude vědět kam zacílit svoje útoky. Nóisésha kritizoval ty anarchisty (například M.A. Bakunina), kteří považovali za postačující nahradit vertikální systém kontroly, typický pro autoritářskou formu organizace, údajně svobodným systémem kontroly odzdola nahoru. Nóisésha tvrdil, že není potřeba, aby společenská základna kontroloval vrchol federativní pyramidy, nebo periférie kontrolovala centrum. Podle něj se anarchisté musí organizovat tak, aby vyloučili ze hry jakékoli vrcholky pyramid či centra. Dalším zvláštním rysem Nóisésha byla teorie "praktického anarchismu", který mohl být okamžitě realizován a založen pouze na vesnických komunitách. V klíčovém programovém dokumentu svazu, "Poselství rolníkům", jehož autorem by Miyazaki Ahira, Nóisésha naléhala na drobné zemědělce, aby zpřetrhali všechny svazky s městy, odmítali platit daně a uznávat stát v jakékoli formě a ihned zavedli komunitní systém výroby a spotřeby. Nóisésha si byl vědom, že přinejmenším na počátku se bude jednat o komunismus založený na společné chudobě, ale zároveň byl přesvědčen, že dokonce i v této prvotní fázi rekonstrukce společnosti síla komunitní solidarity převáží ekonomické strasti.
Dokonce i z tak krátkého úvodu do idejí Nóisésha vidíme, že jeho teorie způsobu organizace se podstatně lišila od hlavního proudu anarchokomunismu. Členové Nóisésha převzali některé existující prvky anarchokomunistické teorie i praxe a přetvořili je ve skutečně nekonvenční přístup k anarchistické organizovanosti a práci. Vzhledem k jejich důrazu na maximální decentralizaci je možná docela namístě zeptat se, proč jejich organizace vůbec existovala.
Členové Nóisésha na tuto otázku odpověděli kladně v následujícím roce a rozhodli se svaz rozpustit, i když hlavním důvodem bylo uvěznění většiny aktivistů z oblasti Tokia na počátku roku 1932 po sérii nezdařených loupeží na podporu hnutí. Neznamená to však, že by se bývalí členové svazu zřekli anarchokomunismu nebo přestali být aktivní. Spíše je zcela pohltila lokální práce, často ve zbídačených horských vesničkách a udržovali mezi sebou jen neformální kontakty. Jak ale uvidíme, tato strategie je neuchránila od dopadu následující vlny státní represe. ()
Třetí strategii na záchranu anarchistického hnutí, postaveného tváří v tvář státu, pevně rozhodnutému ho zničit, představovala "Anarchokomunistická strana" (Museifu Kyósantó). V mnoha ohledech se jednalo o antitezi zásad Nóisésha. Jak napovídá její název, byla anarchokomunistická strana založena v lednu 1934 malou skupinou militantů, oddaných práci pro uskutečnění bezstátní svobodné komunistické společnosti, vždy nerozlučně spojované s pojmem anarchistický komunismus. Ale jestliže cíle zůstaly nezměněny, prostředky jejich dosažení s anarchismem vůbec nesouvisely. Co se jich samotných týče, byli zakladatelé anarchokomunistické strany skutečně pevně odhodláni používat pro dosažení anarchistických cílů bolševické organizační metody. Strana byla založena jako supertajná organizace, jejíž existence nebyl veřejnosti známa a členstvo se omezovalo na pečlivě vybíranou elitu. Často používanou taktikou anarchokomunistické strany byl protlačit své členy do klíčových funkcí ve větších organizacích, které tak mohly být manipulovány zevnitř. Prostřednictvím těchto metod se straně podařilo dostat takřka úplně pod svoji kontrolu časopis "Svobodná federace", tiskový orgán Zenkoku Jiren od založení v roce 1928. Někteří členové Anarchokomunistické strany, například Aizawa Misao, jeden z redaktorů, sehráli důležitou roli v zákulisních manévrech, které přivodily opětovné sjednocení Zenkoku Jiren a Jikyó, neboť strana prosazovala taktiku jednotné fronty.
Pro anarchistu není překvapivé, k čemu nakonec vedlo flirtování s bolševickými metodami. Atmosféru v Anarchokomunistické straně brzy otrávila paranoia, všudypřítomná v bolševických předvojových organizacích. Strach ze zrady a zaprodanosti se stal každodenním chlebem členů strany a kulminoval ve vraždě Shikabary Junzóa dalším anarchokomunistou Futami Toshiem na základě podezření, že Shihabara byl policejní donašeč. Do této nešťastné události z října 1935 následovalo o měsíc později nezdařené ozbrojené přepadení banky za účasti Futamiho, Aizawy a ještě jednoho člena. Obojí zavedlo policii bohužel na správnou stopu a po zatčení a mučení Aizawy se policie dozvěděla detaily o struktuře Anarchokomunistické strany. ()
Pro stát, hledající jakoukoli záminku k zardoušení anarchistického hnutí, to byl opět dar z nebes. Policie provedla obrovský zátah a na konci roku 1935 bylo hromadně zatčeno 400 anarchistů. Represe se neustále stupňovaly, na počátku roku 1936 zanikl Zenkoku Jiren a páteř anarchistického hnutí, Tokijský odborový svaz tiskařských dělníků, byla zlomena po uvěznění stovky jeho předních aktivistů. Stát se však rozhodl zdecimovat anarchistické hnutí zcela systematicky. Po výsleších mnohých zatčených anarchistů se policii podařilo udělat si velice přesný obrázek o síti dávno zaniklé Nóisésha. I přesto, že Nóisésha přestala být aktivní již před třemi lety, v květnu 1936 odstartovala další série razií, zaměřená na bývalé členy svazu a hlavní organizátory. Dalších 300 anarchistů se octlo ve vězení.
Stejně jako v případě Kótokua a jeho soudruhů, který se odehrál již před jednou generací, byla nakonec před soud postavena jen nepatrná menšina uvězněných. Trest smrti dostal pouze vrah Shihabary Junzóa, člen Anarchokomunistické strany Futami Toshio a později mu byl rozsudek změněn na dvacetileté vězení. Další význační členové Anarchokomunistické strany a Nóisésha dostali ale tresty o poznání menší. Klíčová postava Anarchokomunistické strany Aizawa Misao dostal šest let a Myiazaki Akira (autor "Poselství rolníkům") a jiní údajní "vůdcové" Nóisésha dostali tři roky. Přestože jednotlivé rozsudky nebyly tak drakonické jako v Kótokuových časech, všeobecný represivní tlak na anarchistické hnutí byl ještě horší než během období "zimního spánku". Od roku 1936 se organizovaná práce stala prakticky nemožnou. Japonští anarchisté se nepropadli do země, vydrželi, ale neměli dostatečné prostředky na klasický styl činnosti. Nejvyšší osobní prioritou se stalo přežití a většina anarchistů opravdu neměla na výběr. Museli se stáhnout do ústraní, myslet si svoje a čekat...

Pravidelná válka s Čínou, datující se od roku 1937, se posléze o čtyři roky později spojila s válkou proti USA a jejich spojencům. V roce 1945 vyvrcholila kobercovým bombardováním Tokia a nakonec hrůzami Hirošimy a Nagasaki. V této krvavé válce zahynuly více než tři miliony Japonců a nemusíme snad příliš zdůrazňovat, že bomby ani kulky si nevybíraly mezi zuřivými militaristy a odpůrci války - například anarchisty. Mnoho anarchistů zmizelo beze stopy, zahynulo při bombardování, nebo při jiných pohromách. Přestože byl japonský stát v srpnu 1945 donucen kapitulovat, jeho represivní mašinérie zůstala netknuta až do posledních dnů. Když válka skončila, museli anarchisté obnovit svoje hnutí doslova z ničeho.

Kapitola 3 - od roku 1945 až do současnosti

V poválečných letech existoval japonský anarchismus v podstatně menším měřítku než v minulosti. Tuto situaci můžeme vysvětlit pomocí analýzy hlavních změn japonské společnosti, jež připravily anarchismus o jeho tradiční základnu - drobné rolníky a odboráře. Anarchismus nicméně přežil, i přes velmi drsnou realitu posledních padesáti let a můžeme říci, že poslední vývoj vytváří mnohem příznivější okolnosti pro anarchistickou práci.
Až do roku 1952 bylo Japonsko okupováno teoreticky "sopjeneckými", prakticky však americkými vojenskými silami. Jedním z nejdůležitějších počinů okupačního velitelství byla grandiózní pozemková reforma, která zrušila staré svazky mezi feudálními velkostatkáři a závislými rolníky a vytvořila zcela novou společenskou třídu drobných farmářů. Ti se postupně stali baštou politického konzervativizmu a většinou pevně stáli za zkorumpovanou Liberálně-demokratickou stranou (Jiyú Minshutó), držící ve svých rukou otěže moci od roku 1955 až do roku 1993, celých dlouhých 38 let. Výměnou za farmářské hlasy držela Liberálně-demokratická vláda ceny potravin velmi vysoko díky účinným celním bariérám, prakticky vylučujícím ze soutěže jakékoli zahraniční produkty. Tímto způsobem byla například cena japonské rýže uměle držena na šestinásobku cen na světových trzích.
Co se týče odborářského hnutí, samo okupační velitelství zpočátku podporovalo jeho rozvoj, neboť největší hrozbou pro americké zájmy se zdála být stará pravice. Po nějaké době se Američané obrátili k odborům zády, protože se dohodli s novými pravicovými subjekty a mezitím začala studená válka. Jedním z klasických příkladů tohoto zvratu v americké politice byly takzvané "lustrační" zákony, na jejichž základě okupační velitelství nejdříve vyčistilo státní struktury od pravicových elementů, aby je následně na přelomu padesátých let použilo proti levici ve známém "honu na rudé". Takto přelétavá americká politika polarizovala japonskou společnosti na dva nesmiřitelní tábory - levicový a pravicový. Anarchisté se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně byli diskriminováni okupačním velitelstvím i japonskou vládou na základě obecné "antikomunistické" politiky i za trvání halasně proklamované "demokracie". Obětmi "honu na rudé" se stalo mnoho anarchistů. () Skutečnost, že ani americký ani japonský stát neměl sebemenší ponětí o významu slova "komunismus" nijak nebránila neskrývaně represivním projevům "antikomunistické" politiky. Na druhé straně byli anarchisté v odborech i jinde často umlčování a šikanováni levicovými byrokraty, používajících anarchistickou metodu přímé akce a pro ni typickou bojovnou morálku jako záminku pro čistky. Anarchisté z odborů v žádném případě nezmizeli nadobro, pouze prostor pro otevřeně anarchistickou práci v podstatě vymizel.
Největším problémem pro všechny anarchistické aktivisty byla všeobecná beznaděj, panující mezi pracujícími. V posledních válečných letech byla na pořadu dne masová nezaměstnanost a bída. Mezi lidmi převládala "politika hladu." Ambiciózní politici si nebezpečně pohrávali s imaginárními miskami rýže přímo přednosem lidí, jejichž manipulovatelnost byla přímo úměrná jejich hladu. Pak vypukla korejská válka (1950-1953) a stav japonské ekonomiky se dramaticky zlepšil. Pro japonský průmysl byla válka vynikajícím byznysem a národní ekonomika se rozpumpovala zběsilým tempem, aby podpořila americkou válečnou mašinérii v Koreji (a později Vietnamu). Spojené státy navíc po komunistickém převratu v Číně v roce 1949 potřebovaly východoasijský ukázkový příklad nadřazenosti "kapitalismu" nad "komunismem". Pro tuto roli bylo vybráno Japonsko a protože se stalo pro USA doslova strategicky důležitou zemí, Amerika se smířila s tradičními japonskými diskriminačními obchodními praktikami po celou dobu trvání studené války. Na pozadí tohoto oboustranně výhodného spojenectví kapitalistických států (i když jen dočasného), kdy Japonsko sloužilo strategickým zájmům Spojených států výměnou za ekonomické výhody, japonská ekonomika po řadu let rostla závratnou rychlostí. Japonští političtí vůdci se poučili z nebezpečné polarizace politického spektra v poválečných letech a od začátku 60. let zahájili cílenou politiku depolitizace veřejnosti. Některé lahůdky z kapitalistického hodokvasu se dostaly i na předtím prázdné stoly v dělnických kantýnách, konzumerismus nejhrubšího zrna se stal novým náboženstvím a dokud chudina dostávala zbytky od panského stolu, přinášel i kýžený efekt. Vzhledem k následné absolutní prázdnotě lidských životů se japonský kapitalismus stále intenzivněji obává toho, co se stále, až hostina skončí.
Tuto lehkou črtu japonské poválečné historie ovšem píšeme podobným stylem, protože narozdíl od soudobých japonských anarchistů, kteří se v roce 1945 pokoušeli obnovit své hnutí, víme jakou cestou kráčely dějiny. V květnu 1946 byla za všeobecného nadšení založena Anarchistická federace Japonska (Nihon Anakisuto Renmei), přičemž byla věnována velká pozornost tomu, aby se v tak raném stadiu znovu neobjevily tradiční rozpory mezi anarchokomunisty a syndikalisty a neparalyzovaly čerstvě založenou organizaci. Staří muži i ženy z obou bývalých křídel anarchistického hnutí nyní ochotně spolupracovali a přidala se k nim mladá generace, pro kterou předválečné spory mnoho neznamenaly. Krátkou dobu se vše zdálo být v nejlepším pořádku. Nenáviděný militaristický stát ležel v troskách, staré policejní síly si v novém "demokratickém" klimatu nevěřily a nevěděly jak se chovat a nade vším bdělo na první pohled neutrální okupační velitelství, podněcující během prvních několika let všechny projevy nesouhlasu se starým režimem. V červnu 1946 Aanarchistická federace zahájila vydávání svého časopisu a na znamení kontinuity s bojem předchozích generací oživila starý Kótokuúv titul "Lidové noviny" (Heimin Shinbun) Do jeho distribuce na celostátní úrovni bylo vloženo ohromné úsilí a ke zvýšení odběru byly používány klasické metody vydavatelů sešitových románků. Anarchisté například jezdili sem a tam v dálkových vlacích a prodávali časopis cestujícím. Na druhé straně samotná skutečnost, že tyto metody opravdu musely být používány, ukazuje do jaké míry anarchismus ztratil svoji původní sociální základnu na vesnicích a v továrnách.
Kvůli nepříliš viditelnému pokroku, což způsobily výše zmíněné potíže, rostla frustrace a znovu vyvřely na povrch staré rozpory. Během páté konference Anarchistické federace v květnu 1950 v Kyóto došlo k opětovnému vzplanutí konfliktu mezi syndikalisty a anarchokomunisty. V témže měsíci byla založena samostatná "Anarchosyndikalistická skupina" (Anaruko sanjikaristo gurúpu). V říjnu 1950 se Anarchistická federace rozpadla a přestala fungovat. Je sice pravda, že byla obnovena v červnu 1951, ale tehdy se již jednalo o organizace složenou převážně z příznivců nyní již anarchistického syndikalismu. Ve stejné době anarchokomunisté založili "Japonský anarchistický klub" (Nihon anakisuto kurabu). Anarchistické hnutí bylo opět rozděleno na dvě části jako vletech 1928-1934. () Do značné míry se jednalo o přesné opakování minulého vývoje a do věci se vložily staré známé osobnosti. Hatta Shúzó sice zemřel v roce 1934, ale klíčovým představitelem anarchokomunistů byl stále Iwasa Sakutaró a zprvu nepolitické syndikalisty hájil znovu Ishikawa Sanshiró.

Anarchistická federace se protloukala až do roku 1968, kdy v listopadu pohlédla pravdě do očí a "tvořivě se rozpustila". () Přestože po mnoho následujících let v zemi neexistovala žádná anarchistická federativní organizace, rok 1968 v žádném případě neznamenal zánik japonského anarchismu. Anarchokomunistický klub svého anarchosyndikalistického rivala přežil o mnoho let a vydával svůj časopis "Anarchistické hnutí" (Museifushugi undó). Kromě této skupiny složené převážně ze starších veteránů předválečné doby, existovalo i mnoho dalších skupin a časopisů. Přestože mnohé z nich přežily jen několik let či měsíců, jejich místo vždy zaujaly nové. Jinými slovy, anarchistická vydavatelská a propagandistická práce pokračovala nerušeně dál, i když pouze na lokální úrovni a místy dokonce docházelo k ojedinělým přímým akcím.+
V říjnu 1988 byla založena nová Anarchistická federace a její časopis "Svobodná vůle" (Jiyú Ishí) vychází dodnes. Přestože má i tato organizace síť kontaktů po celé zemi, je mnohem menší než její předchůdce z 40. let, ani nemluvě o předválečných federacích jako Kokuren nebo Zenkoku Jiren. Anarchosyndikalismus je zastoupen malou skupinou "Hnutí dělnické solidarity" (Roódosha Rentai Undó), která byla založena v roce 1983. RRU je členskou sekcí anarchosyndikalistické Internacionály - Mezinárodní asociace pracujících a od roku 1989 vydává časopis "Anarchistický komunismus" (Zettai Jiyú Kyósanshugi). Co se týče anarchokomunistů nejvýraznějším projevem tohoto proudu je malé, ale aktivní nakladatelství "Společnost černé fronty" (Kokushoku Sensen Sha), jehož hlavním protagonistou je starý militant Óshima Eizaburó. Nakladatelství v poslední době kromě jiného vydalo několikasvazkové "Materiály k Nóisésha" (Nóson Seinen Sha Jikem Shiryó, od r. 1991), což odráží přesvědčení mnoha poválečných anarchistů, že ze studia teorie i praxe starších generací můžeme odvodit důležitá poučení.
V souvislosti s poválečným japonským anarchismem slýcháme často jeden argument, hovořící o tom, že zatímco uvědomělé anarchistické hnutí je v porovnání s minulostí mnohem slabší, mezi mnoha jinými aktivistickými skupinami dochází často ke spontánním "neuvědomělým" projevům anarchistického stylu práce a organizace. Tento argument jsme mohli slyšet zejména na vrcholu činnosti studentského hnutí v 60. a 70. letech a nedávno podobné nároky zazněly i ve vztahu k takzvaným "občanským hnutím" (lokálním kampaním, obecně zaměřeným na jednu konkrétní záležitost.) () Ti, kteří hovoří v jejich prospěch, často poukazují na decentralizovanou metodu organizace, typickou pro zmíněné skupiny a důraz na autonomii a občas i spontánnost. Na těchto vlastnostech je skutečně cosi "anarchistického", ale je bezpochyb, že zde jakákoli možná podobnost končí. Přestože se studentské skupiny stavěly proti existujícímu režimu, jen velmi málo z nich pochybovalo o státu jako takovém. Co se týče občanských hnutí, většina z nich se zaměřuje na jednotlivé problémy, které chtějí řešit izolovaně, stranou od "velkých témat", například skutečné podstaty státu. Správně cítí, že by následně došlo k jejich politickému rozštěpení a oslabení jejich nátlakové síly. Ve světle těchto skutečností by klasifikace studentských skupin a občanských hnutí jako "anarchistických" byla vytržením tohoto termínu z kontextu.
Na současné situaci v Japonsku začíná být zajímavé, že množství faktorů, které ve vzájemném spolupůsobení zničily anarchismus v poválečné době, přestává platit. Již jsme se zmínili, že od roku 1955 se politický život v zemi nesl v duchu neotřesitelné pozice Liberálně-demokratické strany. Druhý největší subjekt, sociálně-demokratická Japonská socialistická strana (Nihon Shakaitó), byla stabilně odstavená od moci. Po celých dlouhých 38 let obět strany představovaly neměnné konstanty zakonzervovaného politického systému. Liberálně-demokratická strana využívala svoji neustálou přítomnost ve vládě k intenzivnímu přerozdělování, čímž udržovala status quo, zatímco pokrytecká a svatouškovská Japonská socialistická strana se naoko stavěla na stranu těch, na které nic nezbylo nebo kteří považovali režim za morálně nepřijatelný. Celý systém se zhroutil, když v roce 1993 Liberálně-demokratická strana poprvé nedostala tolik hlasů, aby disponovala potřebnou parlamentní většinou. V následujícím roce se LDS chytila šance na návrat do vlády a projevila ochotu dohodnout se se svým údajným nepřítelem na život a na smrt - Japonskou socialistickou stranou. Obě partaje si bez sebemenšího uzardění padly do náruče, takže v době psaní této knihy má Japonsko vládu s převahou ministrů za LDS a socialistického premiéra. Je asi zbytečné dodávat, že ve své honbě za mocí si předseda vlády Murayama snadno osvojil všechny zásady kapitalistické politiky, které byly pro ještě nedávno opoziční socialisty naprosto nepřijatelné. Celá tato odporná záležitost je učebnicovým příkladem politického oportunismu a nesmyslnosti parlamentního loutkového divadélka. Není se tedy čemu divit, že mysli většiny pracujících mužů i žen ovládl naprostý cynismus.
Ve spojení s těmito politickými rituálními tanci se odehrály i závažné změny v ekonomickém vývoji země. Národní hospodářství nyní prochází dosud nejdelší a nejhlubší poválečnou krizí. Ohlodané kosti z kapitalistické hostiny došly a v roce 1993 poprvé od roku 1950 klesly reálné mzdy. Japonsko bylo na nátlak ostatních kapitalistických států - zejména USA - donuceno otevřít svůj zemědělský trh, což konzervativní drobní farmáři nesou velmi nelibě.
Vzhledem k pozici japonského státu jako jedné z nejmocnějších světových kapitalistických mocností, je jeho role jednoho z pilířů současného nadnárodního systému naprosto nepopiratelná. Z tohoto důvodu v žádném případě není bezvýznamné, dokonce i pro nás protinožce, že možnosti šíření protistátních a protikapitalistických myšlenek jsou dnes v Japonsku lepší, než kdy jindy. Všichni bychom se měli zajímat o to, jestli se japonský anarchismus znovu postaví na nohy.

Výběrová bibliografie:

Akaba Hajime: Nómin no Fukuin (Poselství k farmářům) v "Meiji Bunka Shiryó Sósho" č. 5, Tokio: Kazama, 1960.

Anarkowic Stefan: Against the God Emperor. The Anarchist Treason Trials in Japan, Londýn: Kate Sharpley Library, 1994

Beckmann George a Ókubo Genji: The Japanese Communist Party 1922-1945, Stanford: University Press, 1969

Borton Hugh: Japan´s Modern Century, New York: Ronald, 1970

Crump John: The Origins of Socialist Thought in Japan, Beckenham: Croom Helm, 1983

Crump, John: Hatta Shúzó and Pure Anarchism in Interwar Japan, Basingstoke: Macmillan, 1993

Hagiwara Shintaró: Nihon Anakizumu Ródó Undó Shi (Historie japonského anarchistického dělnického hnutí), Tokio: Gendai Shichó, 1969

Hatta Shúzó: Zenshú Museifukyósanshugi (Sebrané spisy: Anarchistický komunismus), Tokio: Kokushoku Sensen, 1981

Hatta Shúzó: Zenshú Museifukyósanshugi (Sebrané spisy: Anarchistický komunismus), Tokio: Kokushoku Sensen, 1983

Nikkan Heimin Shinbun (deník "Lidové noviny"), Tokio: Meiji Bunken Shiryó Kankó Kai, 1960-63 university Press, 1971

Ródó Undó (Dělnické hnutí), Isezaki: Kokushoku Sensen, 1973)

Shakai Shinbun (Socialistické zprávy), Tokio: Meiji Bunken Shiryó Kankó Kai, 1960-1963

Shakaishugi Kenkyú, (Socialistické studie), Tokio: od roku 1920

Shiota Shóbee (ed.): Kótoku Shúsui no Nikku to Shokan (Deníky a dopisy Kótoku Shúsuiho), Tokio: Mirai, 1965

Stanley Thomas: Ósugi Sakae - Anarchist in Taishó Japan, Cambridge, Mass: Harvard, 1982

Suzuki Mosaburó: Zaibei Shakaishugisha Museifushugisha Enkaku (Deník socialistického a anarchistického obyvatele Ameriky), Tokio: Shakai Bunko 1964

Tsuzuki Chúshishi: Anarchism in Japan v D. Apter a J. Joll: Anarchism Today, Basingstoke: Macmillan, 1971

Poznámky:

1) Borton (1970), str. 5;2) Viz Notehelfer (1971);3) Shiota (1965), str. 433;4) tamtéž str. 434. Kótokuova nedokonalá angličtině v dopise jednomu americkému anarchistovi byla poopravena beze ztráty smyslu.5) Hikari, 20. ledna 1906, str. 6;6) Suzuki (1964), str. 467;7) tamtéž str. 478;8) Doplněk k Suzukimu (1964);9) Hikari, 5. června 1906, str. 1 10) Nikkan Heimin Shinbun, 5. února 1907, str. 1. Úplný překlad tohoto článku se objevuje v Crumpovi (1983), str. 341-351.11) Shakai Shinbun, 15. září 1907, str. 1;12) Hikari, 5. března 1906, str. 6;13) Shiota (1965), str. 441;14) Crump (1983), str. 250;15) Akaba (1960), str. 294;16) Crump (1983), str. 158-167;17) Notehelfer (1971) - str. 163, Crump (1983) - str. 301, Anarkowic (1994);18) Shakaishugi Kenkyú, říjen 1921, str. 12 ;19) Ródó Undó, 1. listopad 1922, str. 2;20) Beckmann a Ókubo (1969), str. 8-78;21) Stanley (1982), str. 127;22) Ródó Undó, 1. ledna 1923, str. 9;23) viz poznámka 19);24) Stanley (1982), str. 127;25) Crump (1993), str. 69;26) tamtéž, str. 77;27) tamtéž;28) Hatta (1981), str. 309;29) Hatta (1983), str. 14-15;30) Crump (1993), str. 111-113;31) Hatta (1983), str. 29;32) Kropotkin (1972), str. 191;33) Crump (1993), str. 137;34) Jiyú Rengó, 5. prosince 1926, str. 3;35) Kokushoku Seinen, 10. prosince 1929, str. 1;36) Crump (1993), str. 83-86;37) Jiyú Rengó, 10. ledna 1928, str. 1 (v japonštině);38) Kokushoku Seinen, 5. února 1928, str. 8;39) Crump (1993), str. 88;40) tamtéž, str. 87;41) Jiyú Rengó Shinbun, 10. listopadu 1931, str. 4;42) Crump (1993), str. 160-172;43) tamtéž, str. 172-180;44) tamtéž, str. 180-186;45) Hagiwara (1969), str. 192 a 226;46) tamtéž, str. 227-228 a Libertaire group (1979), str. 27;47) Hagiwara (1969), str. 228;48) Tsuzuki (1971), str. 105-106 a Mihara (1993), str. 135-137

Zpět