Go

Historie GO
Tato hra vznikla v Číně, a to přibližně tak před 4000 let. O jejím původním účelu se vede několik teorií. Některé z nich říkají, že gobanu a kamenů se původně používalo jako počitadla. Další tomu však přikládají větší význam, goban a kameny prý používali věštci. Postupně se z kladení kamenů na průsečíky vyvinula hra. Podle jedné legendy Go vymyslel kdysi jeden císařův rádce. Císař měl totiž mentálně postiženého syna, a Go mu mělo pomoct rozvíjet jeho duševní schopnosti. K tomu má ideální předpoklady, jednoduchá pravidla a spoustu prostoru pro tvůrčí představivost.
Na Go se dá dívat i filozoficky. Černé a bílé kameny leží na desce v harmonii, jako jin a jang. Potom si můžeme goban představit jako model vesmíru. Mezi go a východní filozofií najdeme mnoho dalšího co se dá považovat za společné.
Faktem je, že 361 průsečíků odpovídá počtu dní v čínském roce a čtyři rohy ročním obdobím. Ovšem to už nemusí být tak zcela pravda. Původní gobany totiž byly o něco jednodušší. Např. v Tibetu byly čas od času nalezeny desky 17x17.
V Číně a později i v Japonsku bylo Go velmi rozšířeno mezi šlechtou a považováno za model bitevního pole. Užívalo se dokonce pro výuku vojenské strategie.
Jak se vlastně dostalo Go do Japonska? Pravděpodobně podobným způsobem jako třeba buddhismus, tedy přes Koreu. Tomu může být už dobrých 1300 let.
V Japonsku se z původního čínského Go (Go je japonské slovo a v čínštině se používá wei-čchi) stala úplně jiná hra. Japonská pravidla se liší od čínských dost podstatně, ale to není to hlavní. Podíváte-li se na goban, jistě vám neuniknou "puntíky" (hvězdy, japonsky hoši). Podle staročínských pravidel partie začala teprve tehdy, když hráči položili na desku několik kamenů předepsaným způsobem. Japonci tuto nepříliš zábavnou část partie směle zrušili a tato reforma se pak zpětně ujala i v Číně. Od té doby má Go mnohem větší hloubku.
Go se stalo v Japonsku velmi oblíbené, a posléze vznikli i profesionální hráči této strategické hry. Není divu, že Japonci brzy předstihli čínské i korejské hráče. Tato situace se znovu změnila až ve 20. století, kdy se v Číně a Koreji znovu našli lidé schopní japonským profíkům konkurovat. V dnešní době mají všechny tři státy zhruba stejný goistický potenciál, ostatní země však za nimi hluboce zaostávají.

Historie GO v Japonsku
Traduje se, že Go bylo do Japonska uvedeno kolem roku 740 po Kristu. Zasloužil se prý o to Kibi no Makibi, který nějaký čas pobýval na dvoře čínského císaře a zde se Go naučil. Ale to není tak docela pravda, protože Go bylo v Zemi vycházejícího slunce známé už stovky let před tím. Kibi se však zasloužil o zvýšení jeho popularity. Ta stále vzrůstala, zmínky o Go se dostávaly i do tehdejších literárních děl. Časté zmínky se nacházejí zejména v Gendži monogatari (příběh prince Gendžiho), což je možná nejstarší opravdový román na světě, který napsal dvorní dáma Šikibu Murasaki.
Pravidla hry se od základu změnila. V Číně prý dokonce první kámen na desku pokládal bílý. Desky byly menší a na výchozí pozicí nebyla prázdná deska. Na začátku ležely na rohových hvězdách křížem dva černé a dva bílé kameny.
Slavný hráč Osan, nejsilnějšího hráč své doby, měl prý schopnost přehrávat své partie zpaměti celé od začátku do konce. Nebylo zapotřebí, aby si je zapisoval.
Když se středověk chýlil ke konci, zájem o Go se od buddhistických a šintoistických duchovních objevil i v samurajských kruzích. V této době byl prý nejsilnějším hráčem Ničiren, zakladatel Ničirenovy buddhistické sekty. Ten prý také uvedl v praxi zaznamenávání a uchovávání zápisů partií. Nejstarším dochovaným zápisem je jeho partie, kterou hrál proti svému devítiletému žáku Kišomaruovi, a to prvního měsíce roku 1253. Partie prý skončila džigem to jest remízou. Ovšem někteří tento zápis považují za podvrh z 19. století a potom neexistují důkazy, že by Ničiren kdy Go vůbec hrál.
Dalším zajímavým rysem té doby bylo, že hráli až neuvěřitelně agresívně. Není divu, že samurajové si dlouhou chvíli mezi bitvami krátili právě touto hrou.

Honinbo Sansa (Nikkai)
Oda Nobunaga, který ovládal Japonsko, byl vášnivým hráčem Go. Hledal nejsilnějšího hráče Go v zemi, aby se mohl stát jeho žákem. O tom, kdo hraje Go nejlépe, nebylo pochyb. Byl jím buddhistický mnich z Kjóta, jmenoval se Nikkai. Místo, kde žil se jmenovalo Honinbo. Během své návštěvy v Kjótu pro něj dal Nobunaga poslat. Přestože ani on nebyl na svou dobu slabým hráčem, Nikkai mu v pohodě dal pět handicapů. Nobunaga mu tehdy začal říkat Meidžin (expert). Turnaj o titul Meidžina je dnes jedním z nejprestižnějších profesionálních zápasů.
V roce 1582 hrál Nikkai za přítomnosti Nobunagy partii proti svému největšímu rivalovi - tím byl Kašio Rigen. V partii vzniklo trojité "Ko" (výjimečná situace, s kterou si japonská pravidla nedovedou poradit) a proto byla ukončena bez výsledku.
V noci Nobunagův hrad napadli vzbouřenci a donutili ho spáchat seppuku (obřadnou sebevraždu). Proto se trojité "Ko" začalo považovat za upozornění na brzké neštěstí.
V roce 1588 byli sezváni všichni silní hráči Go k porovnání své síly, a z tutnaje vyšel neporažen právě Nikkai. Proto šógun určil, že napříště si proti němu každý musí vzít buď černé kameny a nebo výhodu. A zhruba v této době si Nikkai začal říkat Sansa, a jako příjmení přijal jméno pagody, kde žil. Jako Honinbo Sansa je známým hráčem i dnes.

Jak to bylo s japonskými školami hry Go?
V roce 1600 bylo sjednoceno Japonsko Iejasu Tokugawou. Později se stal šógunem, a jako jeho předchůdci byl vášnivým hráče Go. Proto dělal pro rozvoj Go vše, co bylo v jeho silách.
Například vytvořil post godokora, placeného vládního úředníka, jež zároveň musel získat titul Meidžin a měl pak na starosti opravdu veškeré dění okolo Go. Byl oficiálním učitelem šóguna a teoreticky směl hrát Go pouze s jeho povolením. Prvním godokorem byl právě Sansa, který zastával podobný úřad (šógidokoro) i pro japonské šachy Šógi. Tohoto postu se ale brzy vzdal a začal se soustředit na Go.
V tehdejší době byl titul Meidžin nejcenějšší společenská třída hráčů Go. Ovšem jejím držitelem mohl být pouze jeden hráč. Meidžinem se obvykle stával nejsilnější hráč své doby. Během doby Edo například žádný Meidžin ani godokoro neexistoval, protože na vrcholu bylo několik hráčů srovnatelné síly.
V té době ovšem neexistovaly třídy jako takové. Rozdíly v síle mezi hráči se určovaly potřebným počtem handicapů, které byly potřeba proti hráči s titulem džozu (dalšími tituly byly džun - Meidžin, blízký Meidžinu a konečně Meidžin). A názvy třídy vypadaly asi takto: "dva kameny proti džozu" atd.
Dalším měřítkem síly bylo O širo go (hradní Go), partie, jež se hrály v šógunově paláci mezi nejsilnějšími hráči, držiteli tříd džozu a džun - Meidžin. Tedy většinou mezi hlavami jednotlivých škol této hry. Tohoto klání se Meidžin nikdy neúčastnil, ten už byl něco extra.
Všechny čtyři školy Go byly založeny kolem roku 1612 hráči džozu a silnějšími. Sansa založil nejprestižnější školu jménem Honinbo. Jeho dva žáci, Nakamura Doseki a Jasui Rokuzo mají na svědomí školy Inoue a Jasui. Čtvrtou školu, Hajaši, založil žák Sansova starého rivala Hajaši Monjusai. Po dalších 250 let tyto školy bojovaly o prvenství všemi více či méně čestnými způsoby. Jednoznačně nejlépe však z těchto klání vyšla škola Honinbo.

Text byl použit ze stránky Go klub Liberec

Neznámý hráč go kdysi napsal:
Goban (hrací deska go) je zrcadlem lidské mysli. Když mistr studuje záznam hry, tak pozná, kdy chamtivost přemohla hráče, kdy na něj padla únava, kdy podlehl hlouposti a kdy dívka přinesla čaj.

Zpět