Japonský kalendář

Každý rok je zde označen kombinací jednoho z dvanácti prvků zvířetníku a jednoho z pěti základních přírodních elementů (země, voda, oheň, kov a dřevo).

Krysa (Ne) 1960 1972 1984 1996 2008
Buvol (Uši) 1961 1973 1985 1997 2009
Tygr (Tora) 1962 1974 1986 1998 2010
Králík (U) 1963 1975 1987 1999 2011
Drak (Tacu) 1964 1976 1988 2000 2012
Had (Mi) 1965 1977 1989 2001 2013
Kůň (Uma) 1966 1978 1990 2002 2014
Ovce (Bicudži) 1967 1979 1991 2003 2015
Opice (Saru) 1968 1980 1992 2004 2016
Kohout (Tori) 1969 1981 1993 2005 2017
Pes (Inu) 1970 1982 1994 2006 2018
Kanec (I) 1971 1983 1995 2007 2019

článek uveřejněn na webové adrese: http://bimbo.fjfi.cvut.cz/~karpisek/kalendar/data_cz/kalendar/kaljapon.php

Astronomické znalosti potřebné pro měření času a sestavování kalendáře byly ve východních zemích již od starověku na vysoké úrovni. Nejdokonalejší kalendář měly zejména Indie a Čína. Právě od Číny přijalo Japonsko v roce 604 lunární kalendář, který pak byl až do začátku doby Meidži oficiálním občanským kalendářem.

Lunární kalendář
Tento lunární kalendář chápal měsíc jako dobu od jednoho úplňku ke druhému, což představovalo 29 a půl dne. Z praktických důvodů se v něm tedy pravidelně střídaly měsíce o 29 a o 30 dnech a měsíční fáze připadaly vždy na týž den v měsíci: nov byl prvního, úplněk patnáctého (či šestnáctého) atd. Dvanáct lunárních měsíců však dohromady mělo pouze 354 dny, tedy o 11 dnů méně, než má rok v kalendáři solárním. Proto se lunární kalendář za skutečnými ročními obdobími v přírodě postupně opožďoval. Jakmile se opozdil o 29 až 30 dnů, byl do něho vsunut zvláštní přestupný měsíc zvaný uruu. Přestupný měsíc se objevoval každý třetí rok a mohl být do kalendáře zařazen podle potřeby, v kterékoli části roku.

Měsíce podle západního gregoriánského kalendáře se v moderní japonštině označují číslovkami, avšak měsíce starého lunárního kalendáře měly vedle takového označení i poetická jména, která - podobně jako české a některé jiné slovanské názvy měsíců - měla bezprostřední vztah k přírodním jevům charakteristickým pro příslušné období v roce. Původní smysl některých z těchto archaických slov je již zatemněn a má více výkladů; přidržíme-li se však v češtině již zavedeného výkladu a překladu, pak první měsíc se nazýval „přátelský” (mucuki), druhý byl „měsícem teplejšího šatu” (kisaragi), třetí „měsícem rašící drobotiny” (jajoi), čtvrtý „lilkových květů” (uzuki), pátý „mladé rýže” (sacuki), šestý „bezvodý” (minazuki), sedmý „plný” (fumizuki), osmý byl „dlouhý” (nagacuki), devátý byl „měsícem listí” (hazuki), desátý „měsícem bez bohů” (kannazuki), jedenáctý „měsícem jinovatky” (šimocuki) a dvanáctý „měsícem na konci” (šiwasu).

Pro každodenní život byl lunární kalendář výhodný. Ve starých dobách, kdy umělé osvětlení prakticky neexistovalo, anebo o ně byla nouze, byl měsíční svit cenným darem přírody a lidé měsíční fáze bedlivě sledovali, neboť jejich znalost byla životně důležitá pro rybáře, lovce i poutníky. Avšak při zemědělských pracích bylo příhodnější řídit se cyklem střídajících se ročních období. Proto zejména rolníci potřebovali vedle lunárního kalendáře i kalendář solární, který by byl v přesném souladu s ročními dobami v přírodě a pomáhal jim určovat čas setí, přesazování rýže nebo sklizně. Jelikož již ve staré Číně astronomové takový přesný a přitom jednoduchý kalendář vypracovali, byl rovněž v Japonsku převzat a stal se neoficiálním kalendářem japonských rolníků. Lze tedy říci, že kalendářní systém používaný v Japonsku až do konce roku 1872 byl kombinací lunárního a solárního kalendáře.

Solární kalendář
Přírodním rokem se ve starém solárním kalendáři rozuměla doba od jednoho zimního slunovratu k dalšímu, avšak zimní slunovrat nebyl začátkem slunečního roku. Byl pouze jedním ze 24 časových bodů nebo údobí, které připadaly vždy po dvojici na každou z dvanáctin roku. Tyto měsíce měly absolutně stejnou délku - přibližně 30,44 dne. Každá roční doba měla v představách Japonců v rámci kalendáře svébytnou funkci a charakteristický rys a tomu odpovídaly i názvy 24 časových bodů.

Tak první měsíc solárního kalendáře obsahoval „počátek jara” (riššun) a „dešťovou vodu” (usui), druhý měsíc „konec zimního spánku hmyzu” (keišicu) a „jarní rovnodennost” (šumbun), třetí byl „čistou a jasnou dobou” (seimei) a přinášel „obilní déšť” (kokuu). Ve čtvrtém měsíci byl „začátek léta” (rikka) a „menší dozrávání” (šóman), zatímco v pátém byl „letní slunovrat” (geši) a „nasazování osin u zrna” (bóšu). V šestém měsíci nastalo období „malého horka” (šóšo) a „velkého horka” (taišo), sedmý přinesl „počátek podzimu” (riššú) a „snesitelné horko” (sošo). V osmém měsíci byl časový bod nazývaný „bílá rosa” (hakuro) a „podzimní rovnodennost” (šúbun), v devátém „studená rosa” (kanro) a „padající jinovatka” (sókó), v desátém „začátek zimy” (rittó) a „menší sníh” (šósecu). „Velký sníh” (taisecu) a „zimní slunovrat” (tódži) nadešel v jedenáctém měsíci, v dvanádtém „malé chladno” (šókan) a „velké chladno” (taikan).

Každé z těchto 24 období se ještě dělilo na tři pětidenní časové úseky, o kterých existovaly ustálené představy, vycházející z přírodních podmínek středojaponských oblastí a připomínající obecně platné pranostiky. Těchto pětidenních úseků bylo tedy v rámci jednoho roku 72 a jejich názvy byly značně rozmanité. Většinou se týkaly jevů odpozorovaných ze života živočichů a rostlin anebo povětrnostních podmínek. Jsou to údobí charakterizovaná například slovy: „východním větrem tají ledy”, „první blesk”, „rozkvétají broskvoně”, „rodí se kudlanky nábožné”, „ozývá se ťuhýk”, „tráva a stromoví vadnou a žloutnou”.

Nový rok
Nový rok začínal podle dálnovýchodních představ současně s příchodem jara. Oslavy Nového roku - ve všech zemích východní Asie svátky nejvýznamnější - byly tedy zároveň i vítáním nejradostnějšího ročního období. Tradiční japonské představy o Novém roce nebyly spojeny s chladným zimním počasím nebo se sněhem, nýbrž s onou radostnou předtuchou nastávajícího jara, s nadějnou atmosférou předjaří. To proto, že doba, do níž začátek oficiálního lunárního roku spadal, neodpovídala dnešnímu začátku ledna, byla o několik týdnů později. Počátek nového roku byl podle lunárního kalendáře pohyblivý, připadal zhruba na období od konce našeho ledna do poloviny února. Tuto skutečnost je třeba mít neustále na paměti při studiu staré japonské kultury, zejména literatury. Cítíme-li při četbě klasické japonské poezie, s oblibou dělené do oddílů podle ročních dob, jisté nesrovnalosti v líčení přírodních jevů či v zastoupení rostlin a živočichů symbolizujících jednotlivé roční doby, je třeba si uvědomit, že popisovaný roční čas neodpovídá úzu dnešnímu, že zde může být časový rozdíl i více než čtyřiceti dnů.

Také ve starém solárním kalendáři začínal nový rok s příchodem jara. Převedeno na gregoriánský kalendář začínalo jaro podle starého slunečního kalendáře 4. či 5. února, léto 5. nebo 6. května, podzim 7. nebo 8. srpna a zima 7. či 8. listopadu.

Spolu s kalendářním systémem přijali Japonci od Číňanů rovněž ideu, že kalendář a způsob datování jsou záležitosti natolik významné, že o nich musí rozhodovat stát a jeho centrální vláda, a proto se nauka o kalendáři stala předmětem bádání učenců ve službách císařského dvora. Od roku 645 až do konce doby Edo se v Japonsku podle čínského vzoru vyhlašovaly také tzv. nengó (nebo gengó), různě dlouhé éry samostatných názvů, které se staly základem pro stanovení historických dat v japonských dějinách. Novou éru vyhlašoval císařský dvůr obvykle rok či dva po nastoupení nového císaře na trůn. Také první a padesátý osmý rok v šedesátiletém cyklu byly považovány za obzvláště šťastné pro vyhlášení nové éry. Avšak ke změně éry mohlo docházet z nejrozmanitějších příčin: na oslavu šťastné události, anebo naopak po událostech neblahých, jako byly přírodní i společenské katastrofy. Název éry byl pečlivě vybírán, zvlášť velká pozornost se věnovala volbě znaků, kterými se jméno přepisovalo. Bývaly to vesměs esteticky působivé či svým sémantickým obsahem „šťastné” znaky, občas i narážky na čínské klasiky. Jména všech ér nengó se četla zásadně sinojaponsky. K vyhlášení nové éry mohlo dojít v kteroukoli dobu v roce. Proto bylo běžné, že týž rok se mohl označovat buď jako první rok nové éry, anebo jako poslední rok éry předchozí.

Šedesátiletý cyklus
Vedle určení podle ér nengó měl každý rok ještě označení podle znamení zvířetníku rozšířeného i v ostatních zemích Dálného východu, do nichž pronikl buddhismus. Cyklus zvířetníku tvoří 12 symbolů (v jednotlivých zemích v nich jsou jisté nevelké odchylky), a ty pomáhaly označovat nejen roky, ale i světové strany a hodiny, dokonce i každý den a měsíc byly v určitém zodiakálním znamení. Jednotlivým znamením, která následují za sebou v pořadí krysa (ne), buvol (uši), tygr (tora), králík (u), drak (tacu), had (mi), kůň (uma), ovce (hicudži), opice (saru), kohout (tori), pes (inu) a kanec (i), jsou přisuzovány specifické vlastnosti, které se podle pověrečných představ přenášejí i na lidi narozené v příslušném roce.

Těchto dvanáct zvířetníkových symbolů se při označování roku dále kombinovalo s pěti přírodními elementy, rovněž přejatými z Číny, a to se dřevem, ohněm, zemí, kovem a vodou. Každý z těchto pěti prvků měl ještě - podle staročínského učení o záporném prvku jin a kladném prvku jang - dvě podoby, kladnou a zápornou, nazývanou též „starší” a „mladší”. Tak vzniklo 10 kmenů čili nebeských větví (tzv. džikkan), řada, kterou Číňané a po jejich vzoru i Japonci používali při některých příležitostech místo základních číslovek do deseti. Vzájemným prokombinováním těchto deseti podob přírodních prvků se zvířetníkovými symboly vznikl šedesátiletý uzavřený cyklus, v němž se rok v téže kombinaci zodiakálního znamení a přírodního prvku vyskytoval pouze jedenkrát (např. rok mladší dřevěné krysy, staršího ohňového koně, mladší kovové opice). Vzhledem k tomu, že první šedesátiletý cyklus začal v roce 604, kdy Japonsko oficiálně přijalo čínský kalendář, další začátky cyklů připadají vždy na rok, jehož číselné označení v evropském letopočtu je o 4 vyšší než násobek šedesáti. Pět elementů mělo rovněž vládu nad jednotlivými ročními obdobími: dřevo vládlo jaru, oheň ovládal léto, kov byl elementem podzimu a voda elementem zimy. Zbývající prvek, země, ovládal posledních osmnáct dní (tzv. dojó) na konci každého ročního období. Počátky dojó byly určovány postavením slunce a hrály významnou roli při zahajování sezónních prací a obřadů. Jarní a podzimní dojó trvaly 18 dní, letní a zimní 19 dní.

Počítání času
Zvířetníkové symboly sloužily také k označování hodin. Den se dělil na dvanáct časových úseků (toki), nazývaných podle zodiakálních znamení (např. půlnoc byla hodinou krysy a poledne hodinou koně) a odpovídajících délkou zhruba dvěma našim hodinám. Šest těchto časových úseků bylo vyhrazeno světlé části dne a šest době noční. Na konci 16. století se do Japonska dostaly první hodiny evropského typu a po celou dobu Edo byly hodiny oblíbeným darem holandských obchodníků vysokým japonským hodnostářům. Ale všechno nasvědčuje tomu, že Japonci je v praxi příliš nepoužívali a považovali je spíš jen za exotické ukázky evropské jemné mechanické práce. V době Edo se také podle evropských vzorů začaly vyrábět tzv. wadokei neboli japonské hodiny, které měly jen jednu rafiji a umožňovaly počítat čas podle japonského systému. Již ke konci doby Edo si však Japonci uvědomili, že jejich systém měření času je nepohodlný a nepřesný, a od 1. ledna 1873 přešli na evropský solární kalendář a způsob měření času.

Také japonský systém počítání věku byl odlišný od evropského a dosti nepřesný. Při svém narození byl člověk již starý jeden rok a o každém Novém roce si připočetl další rok věku. Tak mohla nastat paradoxní situace, že dítě narozené v posledním měsíci roku bylo po Novém roce již dvouleté.

Od předhistorické doby byli Japonci silně přístupní vlivům nejrůznějších pověr a ve značné míře jim podřizovali svůj individuální i kolektivní život. Spolu s kalendářem převzali z asijského kontinentu i základy čínské astrologie, tradice věštění a pověrečnou představu o šťastných a nešťastných dnech, které se opakují v šestidenním cyklu a počítají se vždy od začátku lunárního roku a od prvního dne sedmého měsíce. Víra v jejich vliv na osud a jednání člověka měla po celá minulá staletí značný význam a regulovala společenskou, náboženskou i hospodářskou aktivitu jedince, rodiny i komunity. Rozhodovala o všech závažných událostech, jako byla svatba, odjezd na cesty nebo započetí stavby, a hrála roli neviditelné kulisy i při všech svátcích, oslavách, obřadech a zvycích.

Svátky
Původní japonské svátky spojené se šintoistickým kultem se nazývají macuri a jsou to obvykle oslavy spíš lokálního charakteru a významu, svátky místních svatyní a komunit. Širší kategorie výročních zvyků, obřadů a oslav, z nichž mnohé jsou čínského nebo buddhistického původu, se nazývá nenčú gjódži neboli svátky a obřady celoročního cyklu. Ty se slaví v rodinách a komunitách po ocelém Japonsku současně. Některé významnější šintoistické macuri jsou rovněž součástí tohoto cyklu výročních svátků.

Termín nenčú gjódži byl znám již v době Heian, kdy se jím označoval celoroční program obřadů a oslav pořádaných na císařském dvoře. První zmínka o něm se váže k roku 885, kdy se na císařském dvoře konala slavnostní dedikace zástěny, na níž bylo kaligraficky zapsáno více než dvě stě těchto obřadů a slavností, které patřily mezi pravidelné povinnosti dvořanstva. Nejstarší kompletní seznam všech ritů, svátků a obyčejů je obsažen v knize Engi šiki z roku 907. Lze říci, že obřady a slavnosti byly v této době jednou z hlavních náplní života na císařském dvoře. Dvořanstvo pečovalo o jejich formálně dokonalé provádění a udržování nejen ze záliby v esteticky povznášející atmosféře těchto ritů a slavností, ale chápalo je i jako důležitou službu ve prospěch země, jako akt, který pod přímou patronací císaře zajistí u šintoistických božstev a Buddhy milostivou blahovůli vůči císařskému rodu, dvoru i poddaným.

Až do začátku doby Meidži se cyklus výročních svátků sestavoval na základě různých kalendářních systémů a obsahoval jak tradice přejaté z asijské pevniny, tak rity domácí. Toto prolínání domácích i cizích tradic názorně dokládají synkretické zvyky při některých nejvýznamnějších svátcích, jako je například letní svátek mrtvých zvaný bon, který je sice svátkem buddhistickým, ale po staletí se v něm udržely i zvyky spojené s domácími představami o návratu duší předků do rodného domu.

Již před přijetím čínského kalendářního systému na začátku sedmého století a tradic s ním spojených se udržovaly na japonské půdě domácí rity, které se vyvinuly ke konci předhistorické a v průběhu protohistorické doby v tehdejší zemědělské společnosti, zejména ve spojitosti s pěstováním rýže. Souvisely s ročními dobami a cyklem měsíčních fází. Patnáctý den lunace, to jest den úplňku, byl věnován rituální očistě a komunikování s božstvy. I po přijetí čínského kalendáře, v němž začátek měsíce přicházel s novoluním, zůstaly v některých měsících dny úplňku vyhrazeny zvláštním obřadům a oslavám.

V protohistorické době obyvatelstvo japonského souostroví dělilo rok do dvou částí. Předěl mezi nimi tvořilo jaro a podzim, tedy doba setí a doba sklizně. V mezidobí, to znamená v létě a v zimě, se po předchozí očistné askezi konaly zvláštní obřady zvané tamamacuri neboli svátky duší, při nichž se uctívali zemřelí předkové. Oba tyto zvyky byly přejaty i do dvorských obřadů, první v podobě buddhistického svátku bon. Předcházelo jim vždy rituální vymítání zlých sil a duchů, které se na císařském dvoře pravidelně konalo v poslední den šestého a dvanáctého měsíce.

Tyto původní domácí svátky jsou přímými předchůdci šintoistických macuri. Tímto slovem se v historickém období označují nejen obřady a oslavy v lidovém kultu šintó, ale i v šintoismu institucionalizovaném. Macuri byly původně symbolickým aktem, při němž účastníci vstupovali do aktivní komunikace s božstvy, a proto se všechny svátky macuri vyznačují dvěma základními aspekty: aspektem vlastního náboženského obřadu, který je formou komunikování mezi lidmi a bohy a zahrnuje v ortodoxní podobě očistnou askezi, předkládání obětin a pohoštění, k němuž byla přizvána i božstva; druhý aspekt, nápadnější a obecně přitažlivější, představuje komunikování lidí s lidmi, tedy lidový svátek, jehož se účastní všichni členové komunity, když v průvodu obcházejí s přenosným modelem svatyně mikosi nebo s jinými posvátnými předměty území patřící k okrsku svatyně. Zatímco v obřadní části svátku se striktně zachovávaly předepsané formality, druhý aspekt svátku dal účastníkům možnost aktivně se podílet na vitální, radostné i hlučné zábavě. Právě tato kombinace formálního náboženského rituálu s lidovou veselící vytvářela pravou sváteční atmosféru, která nápadně kontrastovala s nevýrazným koloběhem všedních dnů naplněných prací.

Obsah a účel jednotlivých šintoistických svátků nebyl totožný. Mohly být uctíváním božstva, jemuž byla svatyně zasvěcena, prosbou za bohatou úrodu na polích, díkůvzdáním za projevenou blahovůli či šťastně dokončenou sklizeň úrody, měly usmířit nebo zapudit zlé síly, odvrátit nemoci, sucho, přírodní a jiné pohromy.

Jak zaznamenávají i kroniky Nihon šoki (z roku 720) a Šoku Nihongi (Pokračování Nihongi, z roku 797), od roku 604, kdy byl v Japonsku oficiálně zaveden čínský kalendářní systém, se původní domácí obřady vžité již od protohistorické doby postupně doplňovaly zvyky a svátky kontinentálními, přejímanými spolu s kalendářem. Japonský smysl pro obřadnost, záliba ve svátečních okamžicích a v jejich důstojné oslavě, ale v neposlední řadě i tolerance k náboženskému obřadu jakéhokoli původu jistě nemálo přispěly k tomu, že císařský dvůr se svým početným dvořanstvem, toužícím se zaskvít v plném lesku před očima císaře i před příslušníky vlastních aristokratických kruhů, možnost rozšířit škálu ceremonií s radostí vítal. V průběhu staletí se pak z těchto nových, nejdříve občasných, později pravidelných ceremoniálů dvorské šlechty vyvinuly oslavy a obřady i širších lidových vrstev.

Obdobím nejhorečnější obřadní aktivity, v němž následovala jedna ceremonie za druhou, byl první měsíc v roce, kdy se - jak uvádí seznam výročních svátků na zástěně z 9. století - slavilo čtyřicet osm různých obřadů, jež měly zajistit příznivý a šťastný průběh nadcházejícího roku. Počet obřadů se od 7. století stále zvyšoval. V roce 642 například oslavil císařský dvůr poprvé archaický a důležitý novoroční ceremoniál kontinentálního původu zvaný šihóhai neboli úklony do čtyř stran. Císař při něm - po rituálním zapuzení nečistých sil - za časného jitra na Nový rok vykonal modlitbu ke své hvězdě mezi sedmi hvězdami Velkého vozu, pomodlil se ve směru, kde byli pohřbeni jeho rodiče, a pak se uklonil do čtyř světových stran.

Významné zvyky a obřady však připadaly i na jiná roční období. Roli císaře jako nejvyššího garanta živobytí pro všechen lid zdůrazňovaly dvě státní ceremonie šintoistického charakteru: tošigoi macuri (svátek modliteb za rok) a niinamesai (svátek ochutnávání prvních plodin). První z těchto obřadů se odehrával čtvrtého dne druhého měsíce ve všech nejdůležitějších šintoistických svatyních, niinamesai se konal druhý den ve znamení králíka v jedenáctém měsíci. Císař při něm bohům předložil misku rýže z první sklizně roku a pak z ní pojedl i sám na znamení přímé komunikace s bohy.

Mezi svátky buddhistického charakteru zaujaly nejvýznamnější místo oslavy jarní a podzimní rovnodennosti (higan), při nichž se po dobu sedmi dnů cyklicky předčítala Diamantová sútra Kongókjó, a letní svátek mrtvých bon. Oslavy Buddhova narození (kambucue) připadaly na osmý den čtvrtého měsíce. Tento svátek je dodnes barvitou jarní slavností známou jako hana macuri (svátek květin), třebaže v souladu s gregoriánským kalendářem se slaví ve zcela jiné roční době než dříve.

Poté, co se v období Kamakura výkonné vlády v zemi ujala vojenská šlechta, byla nejen politická, ale i hospodářská moc císařského dvora v Kjótu omezena natolik, že musel postupně upouštět od mnoha ze svých početných slavností a obřadů. Některé z těchto starých zvyků, zejména svátků čínského původu, jejichž tradice zapustily kořeny na japonské půdě již v narském nebo heianském období, byly obohaceny o novou náplň, odpovídající ideologii vojenské šlechty; svou přitažlivou vnější formou si získaly oblibu i mezi vrstvami neurozenými, takže se změnily v tradice lidové a v této podobě se udržely až do moderní doby.

Je to především pět sezónních svátků go sekku, které se lidově nazývaly také mombi neboli dny, kdy se oblékala sváteční, formální kimona s rodovým znakem (mon). Vyhlásila je oficiálně tokugawská feudální vláda na začátku doby Edo a patří k nim džindžicu no sekku, připadající na sedmý den prvního měsíce lunárního kalendáře, odedávna všeobecně známý pod názvem nanakusa no sekku neboli svátek sedmi bylin. V tento den se totiž připravovala řídká rýžová kaše se sedmi bylinami, které měly zajistit lidem zdraví. Druhým sezónním svátkem byl třetí den třetího měsíce, džóši no sekku, který byl oslavou věnovanou dívkám a populárně se nazývá svátek loutek nebo svátek broskvoní. Tango no sekku, svátek puškvorcový, byl svátkem chlapců a připadal na pátý den pátého měsíce. Sedmý den sedmého měsíce byl nazýván tanabata no sekku a vázala se k němu krásná staročínská legenda o dvou nebeských milencích, hvězdě Vega (na Dálném východě nazývané Tkadlena) a hvězdě Altair (přezdívané Pastýř buvolů), které se mohou sejít jen jednou do roka, právě v tento den, kdy Pastýř může překročit Mléčnou dráhu. Poslední z pěti sezónních svátků, čójó no sekku, který připadal na devátý den devátého měsíce, měl již pravý podzimní ráz, neboť byl zasvěcen chryzantémám.

Zpět