Když tradice odtéká do odpadu

V Šowa Jokudžo, veřejných lázních v centru Tokia, přišel čas večerního představení. V jasně barevném kostýmu míchá kouzelník Sumihiro Tadžima karty, které mu v rukou poletují jako hejno motýlů. Nemá tu žádné pódium, jeho vystoupení se koná v šatně uprostřed polonahých zákazníků.

V místnosti je trochu vlhko, ale na tom nesejde. Děti i dospělí Tadžimovo umění nadšeně sledují a on pro ně vystupuje noc co noc. Čtyřicetiletý Tadžima je majitelem těchto lázní a nemá jinou možnost, jak si udržet zákazníky, než nabídnout jim něco víc, než jenom koupel.

Tokijské lázně vzkvétaly od začátku 16. století až do druhé světové války. Většina Japonců neměla vlastní koupelny a veřejné lázně - v Japonsku nazývané sento - pro ně byly nejen prostředkem, jak smýt denní špínu a pot, ale také místem k setkávání a společenskému životu. Jenže poválečná modernizace změnila japonský životní styl drastickým způsobem a veřejné lázně od té doby upadají. V roce 1968 bylo v Tokiu 2687 sento, dnes jich zbývá necelá polovina. Dramaticky klesá také počet návštěvníků - z průměrných 500 denně v roce 1968 na současných 150.

Majitelé lázní se snaží pokles své živnosti zastavit všemi prostředky. V Ju-poppo sento mají zákazníci k dispozici kromě čistého ručníku i přístup k počítači a internetu, jakmile vyjdou z horké lázně. Sento v tokijské čtvrti Kita pořádá dvakrát do roka koncerty barokní hudby, které si získávají značnou oblibu díky vynikající akustice koupacích prostor. Každou třetí neděli lázně ve čtvrti Adači nabízejí návštěvníkům jose – komediální talk-show s účinkujícími v kimonech. Ve čtvrti Suginami nabízejí lázně ping-pongové stoly.

Pro majitele jsou lázně víc než jen prostředkem osobní hygieny. „Sento jsou důležitou součástí japonské kultury a tradice", říká Masahiko Hokosawa, majitel lázní Tacunoju. Norijuki Kurocuka, šéfredaktor reklamního časopisu tokijské asociace veřejných lázní, s ním jenom souhlasí: „Lidé pořád jedí v restauracích, přestože mají doma vlastní kuchyň," říká. „Sento ale takhle nefunguje. Veřejné lázně opravdu musejí přicházet s novými nápady, aby zůstaly přitažlivé."

I městské veřejné lázně však mají skupinu věrných zákazníků - aspoň prozatím. Staří lidé "své" veřejné lázně prostě milují. Pětaosmdesátiletá Haru Kobajašiová chodí do lázní "ke kouzelníkovi". „Chodím sem, abych si odpočinula a popovídala s kamarádkami," říká. „Žiju sama a je pro mě důležité, že můžu s někým mluvit."

Kvůli svým stárnoucím zákazníkům začaly některé tokijské veřejné lázně působit zároveň i jako pečovatelská služba pro důchodce. „Milují sento, které pro ně slouží jako perfektní klub," říká Kuseki Umura, ředitel odboru zdravotní péče pro seniory. „Je pro ně hodně důležité, aby se dostali ven z domu a komunikovali s jinými lidmi. Osobně budu hodně smutný, jestli zaniknou další lázně."

To je ovšem hodně pravděpodobné. „V Japonsku je jedno staré rčení, které říká, že rodinný podnik vždycky zničí vnoučata," říká Sumihro Tadžima. „To ale nehodlám dopustit. Jsem rozhodnutý udělat ze svých lázní nejlepší podnik v Japonsku." Zatím se zdá, že ke splnění svého cíle bude potřebovat víc než jenom trochu magie a kouzel.

autor: WOL/ČTK/Newsweek

Zpět