Zenové příběhy

Hónšinova poslední báseň

Mistr zenu Hónšin žil mnoho let v Číně. Posléze se vrátil na severovýchod Japonska, kde učil své žáky. Když byl již velmi stár, rozhodl se vyprávět svým žákům příběh, který slyšel v Číně. Zde je:
Jednoho roku si Tokufu, který byl již velmi stár, svolal na 25. prosince všechny své žáky. Když přišli, řekl jim: "Příštího roku již nebudu mezi živými, takže byste se o mně měli po zbytek tohoto roku velmi dobře starat."
Žáci si mysleli, že mistr žertuje, ale jelikož to byl jejich drahý mistr, pečovali o něj v následujících dnech co nejlépe mohli.
V předvečer nového roku Tokufu pravil: "Byli jste ke mně velmi dobří. Zítra ráno vás opustím, jakmile přestane padat sníh."
Žáci se zasmáli, protože si mysleli, že mistr již mluví stářím z cesty. Noc byla totiž jasná a po sněhu ani památky. O půlnoci se však dalo do sněžení a ráno nemohli žáci svého mistra najít. Šli do meditační místnosti. Tam jej našli mrtvého.
Když Hóšin dovyprávěl, obrátil se na své žáky: "Není zapotřebí, aby mistr zenu předvídal svůj odchod, ale pokud si to opravdu přeje, může tak učinit."
"A ty můžeš?"
"Ano," odvětil Hóšin. "Ode dneška za sedm dní vám ukážu, co dovedu."
Žádný z žáků svému mistrovi nevěřil. Většina z nich na rozhovor do konce týdne zapomněla, když tu si je Hóšin svolal znova.
"Před sedmi dny," pravil, "jsem řekl, že se vás chystám opustit. Je zvykem napsat báseň na rozloučenou. Ale já nejsem ani básník, ani kaligraf. Ať tedy někdo z vás zapíše má poslední slova."
Žáci si mysleli, že žertuje, ale jeden z nich se přece jen připravil psací potřeby.
"Jsi připraven?"
"Ano, pane," odvětil písař.
Hóšin mu nadiktoval:
Z třpytu jsem povstal,
Ke třpytu se navracím.
copak je to?

Báseň měla o jeden verš měně než běžné básně. Žák řekl: "Mistře, chybí ještě jeden verš."

Hóšin zařval jako bojující lev: "Uááá!" - a skonal.

Měsíc nelze uloupit

Rjókan, mistr zenu, vedl prostý život v malé chýši na úpatí hory. Jednoho večera se do chýše vloupal zloděj, jen aby zjistil, že tam není nic, co by mohl ukrást.
Rjókan přišel nečekaně domů a lupiče načapal. "Musel jsi sem vážit dlouhou cestu," pravil. "Nesluší se, abys odešel s prázdnou. Na, vezmi se mé šaty jako dar."
Zloděj byl zmaten, rychle vzal šaty a vytratil se.
Nahý Rjókan usedl na zem a díval se na měsíc. "Ubohý chlapík," uvažoval. "Jak rád bych mu věnoval tento nádherný měsíc.

Velké vlny

Na počátku éry Meidži žil slavný zápasník Ónami (Velká vlna).
Ónami byl neobyčejně silný a skvěle ovládal zápasnické umění. V tréninku porazil i svého učitele, ale při veřejném klání měl vždy takovou trému, že ho poráželi i jeho vlastní žáci.
Proto se Ónami rozhodl, že požádá o pomoc zenového mistra. V té době pobýval v blízkém klášteře potulný učitel Hakudža. Ónami šel za ním a svěřil se mu se svým trápením.
"Jmenuješ se Velká vlna," pravil mistr. "Zůstaň tedy v klášteře přes noc a představuj si, že jsi tou vlnou. Již nejsi zápasník, který má strach. Jsi obrovskou masou vod, která smete vše, co se ji postaví do cesty. Učiň tak a staneš se nejlepším zápasníkem v zemi."
Učitel se uložil ke spánku. Ónami se usadil k meditaci a snažil se představit si sám sebe jako obrovskou vlnu. Napadalo ho spousta věcí, ale časem se mu dařilo stále více se soustředit na představu vln. S postupem noci byly vlny stále mohutnější a mohutnější. Odplavily květiny i s vázami. Dokonce i Buddha na oltáři se zachvěl. Před svítáním byl chrám jen pouhou třískou, zmítající se na rozbouřené hladině nekonečného moře.
Ráno zastihl učitel Ónamiho stále ještě pohrouženého do meditace, se slabým úsměvem na tváři. poplácal ho po zádech. " A nyní tě již nic nevyvede z míry," pravil. "Jsi tou vlnou. Smeteš vše, co se ti postaví do cesty."
Téhož dne se Ónami přihlásil na velký zápasnický turnaj a zvítězil. Od toho dne nebylo v Japonsku muže, který by se s ním mohl měřit.

Oznámení

Tanzan napsal poslední den svého života šedesát pohlednic, načež požádal svého pomocníka, aby je odeslal. Hned nato skonal.
Na pohlednicích bylo napsáno:
Odcházím z tohoto světa.
Toto je mé poslední oznámení.

Tazan
27. července 1892

Neopětovaná dobrota

Jistá stará žena v Číně dvacet let pečovala o mnicha. Postavila mu malou chýši a krmila ho, zatímco on meditoval. Nakonec ji začalo zajímat, jaké udělal mnich pokroky.
Aby to zjistila, vyžádal si pomoc jisté roztoužené dívky. Dala jí následující pokyny: "Jdi, obejmi ho, a pak se ho náhle zeptej: A co teď?"
Dívka šla do mnichovy chýše a bez dlouhých cavyků se mu vrhla do náruče. Pak se ho zeptala, co hodlá dělat.
"Starý strom roste v zimě na studené skále," odvětil mnich poněkud poeticky. "Nikde žádné teplo."
Dívka se vrátila a sdělila ženě, jak pochodila.
"Když se jen pomyslím, že jsem ho dvacet let živila!" zvolala žena rozhněvaně. "Ani maličko se nezamyslil nad tím, že bys mohla něco potřebovat, dal ti žádný prostor, abys mu mohla vysvětlit své rozpoložení. Nemusel ti hned oplatit tvou vášeň, ale měl dát najevo alespoň soucit a porozumění."
Nato šla žena k mnichově chýši a podpálila ji.

Když miluješ, miluj otevřeně

Dvacet mnichů a jedna jeptiška Ešun se cvičili v meditaci u jistého zenového mistra.
Ešun byla velmi hezká, přestože měla do hola vyholenou hlavu a prostý šat. Několik mnichů se do ní tajně zamilovalo.
Jeden z nich jí nakonec napsal dopis, ve kterém ji žádal o důvěrnou schůzku.
Ešun mu neodepsala. Následujícího dne přednášel mistr celé skupině a když bylo sezení u konce, Ešun povstala a pravila tomu, který jí poslal dopis: "Jestliže mne opravdu tolik miluješ, přistup a obejmi mne."

Poslušnost

Přednášky mistra Bankeie navštěvovali nejen žáci zenu, nýbrž lidé za všech vrstev a sekt. Bankei nikdy nerecitoval sútry, ani si neliboval ve scholastických výkladech. Jeho slova proudilo přímo ze srdce do srdcích jeho posluchačů.
Velký počet Bankeiových příznivců nešel pod nos jistému představenému ničirenovské sekty, jelikož mnoho jejích příznivců sektu opouštělo a zaměřovalo se na zen. Sebevědomý a domýšlivý mnich přišel do kláštera rozhodnut Bankeiovi oponovat.
"Hej, učiteli zenu!" zvolal. "Počkej chvíli. Všichni, kdož tě uznávají, tě poslouchají. Ale muž jako já tě neuznává. Dokážeš i mne přimět k poslušnosti?"
"Pojď ke mně a já ti to ukážu," odvětil Bankei.
Mnich si hrdě protlačil cestu davem a stanul před učitelem. Bankei se usmál: "Postav se po mé livici."
Kněz poslech.
"Ne," pravil Bankei, "lépe se nám bude povídat, když budeš stát po mé pravé straně. Přejdi."
Kněz se hrdě přemístil.
"Tak vidíš," řekl Bankei, "posloucháš mne a já myslím, že jsi velmi milý člověk. Nyní se posaď a poslouchej s ostatními."

Opravdu?

Mistr zenu Hakuin byl svými sousedy ctěn jako muž žijící bezúhonný život.
Poblíž Hakuinova obydlí žili majitelé obchůdku s potravinami, kteří měli překrásnou mladou dceru. Jednoho dne rodiče náhle zjistili, že jejich dcera čeká dítě. Byli vzteky bez sebe. Naléhali na dívku, ať prozradí otce. Ta se vzpírala, ale nakonec jmenovala Hakuina.
Rozhněvaní rodiče přišli za mistrem.
"Opravdu?" bylo to jediné, co jim Hakuin odpověděl.
Když se dítě narodilo, bylo přineseno Hakuinovi. Hakuin tím pádem přišel o svou pověst, ale nijak ho to netrápilo. Místo toho se začal vzorně starat o dítě. od svých sousedů obstaral mléko a všechno ostatní, co bylo třeba.
Asi za rok už to dívka nemohla vydržet a řekla rodičům pravdu - skutečným otcem dítěte byl mladík, který pracoval na rybím trhu.
Matka a otec se znovu vypravili za Hakuinem, aby jej požádali o odpuštění a aby si vzali dítě zpět.
Hakuin souhlasil. Jedinou jeho odpovědí bylo: "Opravdu?"

Nalezení diamantu na zablácené cestě

Gudó byl svého času učitelem císaře. Přesto sám putoval často krajem jako žebravý mnich. Jednou, cestou do Eda - kulturního i politického centra šógunátu - dorazil k malé vísce jménem Takenaka. Byl večer a z oblohy padal hustý déšť. Gudó byl promáčen na kůži. Slaměné sandály měl rozedrané na kusy. Za oknem rolnického stavení spatřil asi pět párů sandálů, a tak se rozhodl, že si koupí nové.
Žena, která mu sandály ukázala, si všimla, jak je promočen a pozvala ho tedy, ať stráví noc v jejím domě. Gudó poděkoval a přijal pozvání. Vstoupil a před domácím oltářem odříkal sútru. Poté byl představen ženině matce a dětem. Gudóovi neušlo, že celá rodina je poněkud sklíčená a zasmušilá. Zeptal se tedy, co je souží.
"Můj manžel je hazardní hráč a opilec," postěžovala si žena. "Když vyhraje, opije se a začne vyvádět. Když prohraje, půjčí si peníze od ostatních a opije se také. Někdy je zpitý tak, že vůbec nedorazí domů. Co mám dělat?"
"Já mu pomohu," pravil Gudó. "Tady je něco peněz. Dej mi za to soudek vína a něco dobrého k jídlu. Potom si běž lehnout. Já budu meditovat před oltářem."
Když se muž vrátil okolo půlnoci domů, halekal na celé kolo: "Hej, ženo, jsem doma! Máš pro mě něco dobrého na zub?"
"Něco bych pro tebe měl," odvětil Gudó. "Na cestě mne zastihl déšť a tvá žena byla tak laskavá a poskytla mi přístřeší. Já jsem z vděčnosti koupil trochu vína a ryby, o které se s tebou rád rozdělím."
Domácí byl potěšen. Naráz do sebe obrátil víno a svalil se na podlahu. Gudó usedl vedle něj a počal meditovat.Ráno se muž probudil, na předešlou noc se vůbec nepamatoval. "Kdo jsi? Kde ses tu vzal?" zeptal se Gudóa, který byl stále ještě pohroužen do svých meditací.
"Jsem Gudó z Kjóta a jsem na cestě do Eda," sdělil mu mistr zenu.
Sedlák se hluboce zastyděl. Začal se učiteli císaře horlivě omlouvat.
Gudó se usmál: "Vše v tomto životě má svůj konec. I život sám je velice krátký. Když budeš pokračovat v pití a hazardu, na nic jiného už ti nezbude čas. A tvou vinou bude trpět i celá tvá rodina."
Domácímu se náhle v hlavě rozjasnilo. "Máš pravdu," zvolal. "Jak se ti jen odvděčím za toto skvělé ponaučení! Dovol, ať tě doprovodím a kus cesty ti pomohu s tvými zavazadly."
"Když jinak nedáš," svolil Gudó.
Vydali se na cestu. Po třech mílích Gudó muži navrhl, ať se vrátí. "Ještě alespoň pět mil," prosil muž. Pokračovali tedy v chůzi.
"Nyní už se můžeš vrátit," navrhl opět Gudó.
"Po dalších deseti mílích," prosil muž.
"Ale nyní už se vrať," řekl Gudó, když ušli oněch deset mil.
"Budu tě následovat po celý zbytek svého života!" prohlásil muž.
Moderní učitelé zenu odvozuí svůj původ od slavného Gudóova následovníka. Jeho jméno bylo Mu-nan - "ten, který se nevrátil".

Šálek čaje

Nan'in, japonských mistr éry Meidži (1868-1912), přijal univerzitního profesora, který se chtěl něco dozvědět o zenu.
Nan'in podával čaj. Naplnil šálek svého hosta, ale pokračoval v nalévání.
Profesor mistra nějakou dobu sledoval, ale po chvíli to již nevydržel, a zavolal: "Můj šálek je plný. Nic víc se už do něj nevejde!"
"A stejně jako tento šálek, "pravil Nan'in, "i vy jste již pln svých vlastních názorů a teorií. Jak vás mám poučit o zenu, pokud dřív nevyprázdníte svůj šálek?"

Šóun a jeho matka

Šóun se stal učitelem zenové větve Sótó. Když byl ještě studentem, jeho otec zemřel a na Šóunovi zůstalo, aby se postaral o starou matku.
Kdykoliv šel Šóun do meditační místnosti, vždy bral matku s sebou. Protože ho všude provázela, nemohl bydlet s ostatními mnichy. Postavil tedy malý domek s vněm s ní přebýval. Přepisoval sútry a buddhistické verše, a tím si vydělával na skromné živobytí.
Kdykoliv Šóun koupil matce rybu, bylo mu to vyčítáno, protože mnich by ryby jíst neměl. Příliš mu to nevadilo, ale matku mrzelo, že se lidé synovi vysmívají. Nakonec Šóunovi řekla: "Myslím, že se stanu jeptiškou. Také dokážu být vegetariánkou." Jak řekla, tak učinila a oba pak studovali společně.
Šóun miloval hudbu a hrál mistrovsky na citeru. Také jeho matka hru ovládala. Za úplňku tedy hrávali společně.
Jedné noci procházela kolem jejich domku mladá žena a zaslechla hudbu. Byla hluboce pohnuta a pozvala Šóuna, aby příštího večera přišel zahrát k ní. Šóun pozvání přijal. Pár dní nato potka ženu na ulici a poděkoval jí za pohostinnost. Ostatní se mu jen smáli. Navštívil totiž dům lehké ženy.
Jednoho dne odjel Šóun do vzdáleného kláštera, aby tam učil. Když se za pár měsíců vrátil, byla jeho matka mrtva. Přátelům se nepodařilo spojit se s ním, a tak Šóun dorazil právě uprostřed pohřbu.
Přistoupil k rakvi a zaťukal na ni svou holi. "Matko, tvůj syn se vrátil," řekl.
"Jsem ráda, že tě zase vidím," odpověděl za matku.
"Ano, i já jsem tomu rád," pravil Šóun. Pak oznámil všem přítomným: "Pohřební obřad je u konce. Můžete tělo pochovat."
Když Šóun zestárl, poznal, že se blíží jeho konec. Shromáždil kolem sebe své žáky a oznámil jim, že v poledne odejde z tohoto světa. Zapálil vonné tyčinky před portréty své matky a svého starého učitele a napsal báseň:

Po padesát šest let jsem žil jak nejlépe jsem znal,
Širým světem jsem se na své pouti bral.
Teď déšť ustal, mraky se rozplývají,
Měsíc v úplňku na modrém nebi svítí.

Jeho žáci zarecitovali sútru a v poledne Šóun v tichosti skonal.

Blátivá cesta

Tanzan a Ekido jednou kráčeli na své pouti po blátivé cestě. Stále ještě silně pršelo.
V zatáčce potkali pohlednou dívku v hedvábném kimonu a sandálech, která se nemohla dostat přes křižovatku.
"Pojďme na to, děvče," pravil Tanzan, bez váhání vzal dívku do náruče a přenesl ji přes bahno.
Eikido od té chvíle nepromluvil. Teprve když došli do kláštera, již se neudržel a spustil: "My mniši se straníme žen," vyčítal Tanzanovi. "Obzvláště mladých a pohledných. Jsou pro nás nebezpečné. Proč jsi to udělal?"
"Já nechal dívku za tou louží," odvětil Tanzan. "Ale tys ji přinesl až sem!"

Buddha

Za éry Meidži žili v Tokiu dva věhlasní učitelé zcela odlišných povah. První, Unšó, byl školitelem esoterické sekty Šingon a úzkostlivě se držel Buddhových pokynů. Nikdy nepil žádné omamné nápoje a nikdy nejedl po jedenácté hodině dopoledne.
Ten druhý, Tanzan, profesor filozofie na císařské univerzitě, si nedělal z žádný předpisů či přikázání těžkou hlavu. Jedl tehdy, když běl hlad nebo chuť a cítil-li se třeba i přes den unaven, klidně si zdříml.
Jednoho dne přišel k Tanzanovi, který si právě dopřával vína, na návštěvu Unošó. Netřeba dodávat, že správný buddhista by se neměl ve víně nikdy ani smočit rty.
"Nazdar, bratře," pozdravil Tanzan Unšóa, "dáš si se mnou číšku?"
"Já zásadně nepiji!" prohlásil Unšó slavnostně.
"Ten, kdo nepije," pravil Tanzan, "snad není ani člověk."
"Chceš říci, že jsem nelidský jen proto, že neholdují omamnému pití?" čertil se Unšó. "Nejsem-li podle tebe člověk, co jsem?"
"Buddha," odtušil Tanzan.

Šťastný Číňan

Snad ve všech čínských čtvrtích v Americe naleznete sošku tlustého chlapíka s pytlem přes rameno. Čínští obchodníci mu říkají Šťastný nebo Smějící se Buddha.
Představuje mnicha jménem Hotei, který žil za vlády dynastie Tchang. Neměl pražádné ambice nazývat se mistrem zenu, ani netoužil po zástupu vlastních žáků. Místo toho vandroval od města k městu s rancem, do něhož sbíral milodary, které pak rozdával na potkání dětem, které se k němu na ulicích sbíhaly, aby si sním hrály. Založil tak vlastně jakousi pouliční školku.
Když potkal nějakého stoupence zenu, natáhl k němu vždy dlaň a pravil: "Dej mi měďák." A když byl někým osloven a vybídnut, aby se vrátil do kláštera a učil ostatní, vždy odvětil: "Dej mi měďák."
Jednou ho uprostřed hry s dětmi vyrušil mistr, který šel okolo a zeptal se ho: "Jaký je význam zenu?"
Místo odpovědí Hotei ihned složil svůj měch na zem.
"Co je tedy zpřítomněním zenu?" zeptal se mistr ještě jednou.
Tehdy si Šťastný Číňan hodil svůj sak opět přes rameno a šel dál svou cestou.

Šunkai

Krasavice Šunkai, jejíž druhé jméno bylo Suzu, byla přinucena ke sňatku proti své vůli, když byla ještě velmi mladičká. Později, když její manželství skončilo, přihlásila se na univerzitu, kde studovala filozofii.
Podívat se na Šunkai, znamenalo zamilovat se do ní. Ale také Šunkai se stále zamilovávala. Láska ji provázela všude - na univerzitě i později, když ji filozofie neuspokojovala a ona odešla do kláštera, aby se nechala poučit o zenu, milovali ji žáci zenu. Celý život Šunkai byl prosycen láskou.
Nakonec se z ní stala skutečná učednice zenu. Její kolegové v klášteře Kennin si jí vážili pro její upřímnost. Našel se mezi nimi jeden spřízněného ducha a ten jí ve zvládnutí zenu pomáhal.
Představený kláštera Kennin-dži, mistr Mokurai (Tichý hrom) byl přísný muž. Sám dodržoval všechny přikázání a předpokládal, že jeho mniši budou činit stejně. V moderním Japonsku ztratila řada mnichů opravdové zanícení pro buddhismus, které jako by si vynahrazovali sňatkem. Mokurai měl ve zvyku brát do ruky koště a vyhánět jím ženy z kláštera. Ale čím více jich takto vymetl, tím více se jich zase vracelo dovnitř.
V klášteře Kennin-dži začala manželka hlavního mistra žárlit na nadšení a krásu Šunkai. Když slyšela, jak studenti opěvují její zanícení pro zen, šili s touto ženou všichni čerti. Nakonec začala šířit pomluvy, že Šunkai a mladý mnich nejsou jen dobří přátelé. V důsledku toho byl mladík vyloučen z řádu a Šunkai musela klášter opustit.
"Snad jsem se opravdu nedopatřením zamilovala," přemýšlela Šunkai. "Ale knězova žena také nezůstane v klášteře, když byla na mém příteli spáchána taková křivda."
Ještě téže noci podpálila Šunkai pět století starý klášter, který shořel do základů. Ráno se ocitla v rukou policie.
Mladý advokát se o ni začal zajímat a snažil se pro ni dosáhnout mírnějšího trestu. "Nesnaž se mi pomoci," řekla mu Šunkai. "Mohla bych se rozhodnout udělat něco jiného, co by mne znova uvrhlo do žaláře."
Šunkai byla odsouzena a když po sedmi letech opouštěla vězení, byl do ní zamilován i dozorce.
Nyní však na Šunkai všichni hleděli jako na "kriminálnici". Nikdo s ní nechtěl mít nic společného. Dokonce i stoupenci zenu, kteří by měli věřit v osvícení v tomto životě a v tomto těle, se jí stranili. Zjistila, že jinak je to se zenem jako takovým a jinak je tomu s jeho stoupenci. Ani příbuzní se k ní neznali. Šunkai se rozstonala, žila v bídě a slábla.
Až konečně potkala mnicha Pravé sekty čisté země (Džó-do šin-šú), který ji naučil vzývat jméno Buddhy milosrdenství. V něm Šunakai konečně nalezla trošku útěchy a duševního klidu. Když zemřela, byla stále ještě velmi krásná a nebylo jí ani třicet let.
Z posledních sil sepsala svůj vlastní příběh a co sama již napsat nemohla, nadiktovala jedné spisovatelce. Její příběh tak oslovil japonský lid. Ti, kteří Šunkai za jejího života křivdili a kteří ji nenáviděli, nyní čtou o jejím životě se slzami pozdní lítosti v očích.

Zpět